Velký plán

Co mají společného bankovní loupež a vyučovací hodina ve škole? Náročná vojenská operace a strhující závody F1? Jak to všechno souvisí s útěkem z vězení a prodejem vysavačů? A zapadá do téhle společnosti nějak úklid sklepa a pěstování rajčat? Existuje vůbec něco, co tenhle podivný výběr pojí dohromady? Ano. Pokud toužíte v jakékoli z výše zmíněných činností uspět, potřebujete jedno: hodně dobrý plán.

Plán je slovo jako tisíce jiných. Znamená stanovení si cílů a určení prostředků a způsobů, pomocí nichž jich dosáhneme. Ať chceme či ne, neobejdeme se bez něj. Potřebujeme ho a využíváme ho denně pro vážné i méně vážné, náročné i zdánlivě lehké, netypické i všední situace, s kterými se potýkáme. Za opak mu poslouží stejně dobře improvizace jako chaos.

Jak poznat skutečně dobrý plán? Měl by být jednoduchý, přitom ale maximálně promyšlený a do detailu propracovaný. Snadný na pochopení, zároveň však nemožný k rozluštění tomu, komu to nepřísluší. Rychle proveditelný, přesto na nejvyšší míru opatrný. Nejlepším možným řešením situace, ovšem s desítkou záložních variant. Pevně daný a přitom nechávající místo pro improvizaci. Chytrý a přesto dětinsky prostý.

Sestavováním plánů se skvěle trénují mozkové závity, bystří úsudek a předchází nepříjemným událostem. Plán jasně definuje cíle a odhalí překážky, donutí nás přemýšlet o jejich zdolání dřív, než jim čelíme. Upozorní na rizika. Čím více věcí a proměnných obsahuje, tím více roste pravděpodobnost neúspěchu. Málokdy vyjde přesně podle představ. Během své realizace s oblibou odhalí trhlinu v nejnevhodnější okamžik. Pokaždé něco přehlídneme a uvědomíme si to až ve chvíli, kdy je pozdě na změnu.

Vymyslet plán znamená poloviční úspěch. Musí se také provést. A to si vyžaduje trpělivost, cílevědomost a hlavně víru ve vlastní schopnosti. Znamená to oplývat přiměřenou dávkou sebejistoty a zákaz pochybování o sobě samém.

Nedokážu si představit svůj život bez pečlivého a uvážlivého plánování. Pomáhá mi zvládat náročné situace, je mým neocenitelným pomocníkem. Dává mi bláhový pocit, že kontroluji dění kolem sebe a můžu ho ovlivňovat. O některých lidech lze s nadsázkou říci, že se bez pořádného plánu ani nevymočí. Jiní si pro změnu libují v tom, že vůbec nic neplánují. Nechávají věcem volný průběh. Co se má stát, stane se. Takoví mě mírně znervózňují. Nedokážou odpověď na otázky vzdálené, jakými může být kupříkladu vize jejich budoucího bydlení, stejně jako na ty bezprostřední typu: Co bude dnes k večeři? Zrcadlí to jejich postoj ke světu. První věří, že můžou určovat jeho běh, druzí se mu podvolili.

Umět plánovat znamená vyhnout se panice a zachovat si navzdory okolnostem rozvahu a klidný výraz ve tváři. Nebojím se zkoušek, pokud se mi naskytne příležitost shromáždit v dostatečném předstihu veškeré podstatné informace a vypracovat si plán, jak se vypořádat s jednou po druhé, podobně jako odvážný rytíř se sedmihlavou saní. Proto mě velmi těší praxe vypisování jednotlivých termínů naprosto nepředvídatelně a náhodně. Stejně tak měsíc a půl dopředu jako půl druhého dne. V sedm ráno i v devět večer. Jedna věc pak pošle celý plán do kytek. A to je na nich půvabné, že i přes veškerou snahu neustále tíhnou k tomu se pokazit a nezbývá, než je pořád dokola měnit a znovu promýšlet, piplat se s nimi jako s malými dětmi, které vám dají nevděčně vale, jen co odrostou dětským střevíčkům.

Abych napsal těch sedm odstavečků, musel jsem si vytvořit plán, jak postupovat, co do nich zahrnout a co ne. Sice se několikrát změnil, ale svou kostru si podržel. Stejně tak celý článek vyjde podle nějakého plánu a já si ještě dlouho předtím naplánoval, kdy ho bude psát. Plány nás obklopují jako vzduch, který dýcháme. A kdoví, možná že i celý vesmír a naše existence funguje podle nějakého nám neznámého plánu.