Válka s komáry

K napsání fejetonu vás může inspirovat cokoli. Většinou se jedná o běžné věci, něco úplně všedního, nad čím se jiní ani nepozastaví, ale vám to v ten moment přijde zajímavé. Příklad: komáří bzučení. Ve tři hodiny ráno.

Komáry nemám ani trochu rád a pijí mi krev, jak doslovně tak přeneseně. I když tohle není ten hlavní důvod, proč preferuji setkání pouze s jedinci rozpláclými na zdi. Už jsem to nakousl. Nějaké to štípnutí a následné svědění, to přežiju, jenže ono věčné otravné bzučení u ucha, když se člověk snaží usnout… To mě dohání k šílenství.

Asi před měsícem se mi v pokoji zabydlel komár. Samozřejmě načerno a vůbec se mě neobtěžoval dovolit. Zřejmě vytušil, že nejdřív kolem sebe mlátím novinami (K čemu jinému by sloužily?) a teprve potom mluvím. Na jeho přítomnost mě upozornilo velmi nepříjemné a dotěrné bzučení kdesi velmi blízko mého pravého ucha. V takové chvíli se naskýtají dvě možnosti. Buď rozsvítit a snažit se teroristu nalézt a příhodným způsobem zneškodnit, či si uštědřit facku a doufat, že někde mezi vaší dlaní a chudinkou tváří uvízne rušitel nočního klidu.

Já osobně volím většinou druhou možnost (lenost), jenže v tomhle případě se ukázala jako neúčinná. Po půl hodině jsem tedy po tmě nahmatal lampičku a rozsvítil. No, a teď si hledejte…Naivně jsem čekal, že se komár dá zlákat zdrojem světla a přiletí blíž. Proč by to ale dělal. Lampička ozáří pokoj víceméně rovnoměrně. K čemu se vystavovat zbytečnému riziku nekrytými přelety vzdušného prostoru střeženého rolemi novin. Zmetek!

Protože se nevítaný společník dlouho neukazoval, začal jsem po něm pátrat sám. Což se lehko řekne a hůř koná. Najděte si centimetrového mrzáka, kterého uvidíte až těsně před nosem, když se může skrývat kdekoli. Na úvod jsem zkontroloval strop, jak mi velela zkušenost. Po pár minutách jsem si připadal jako Michelangelo při malbě Sixtinské kaple, ale aspoň jsem se ujistil, že tam se nepřítel neschovává. Prohlédnout stěny už patří k náročnějším úkolům. Zejména v místech velkých plakátů s převahou černé barvy. A to už nezmiňuju všechny poličky, skříně, knihovny, psací stůl… Z toho jasně plyne, že ač na domácí půdě, proti titěrnému hajzlíkovi nemám šanci.

Tři dny mě ten prevít budil s překvapující pravidelností po čtvrté hodině ranní. Nechápu, proč volil zrovna tenhle čas, ale má nenávist k němu rostla a rostla. Dokonce jsem si ho i pojmenoval, aby se mi lépe nadávalo. Říkal jsem mu: „Radku, už mě *****!“

Osudného večera jsem se rozhodl, že si na něj počkám a nepůjdu spát dřív, dokud jeden z nás dvou nebude mrtvý (tak nějak jsem počítal s tím, že ten jeden bude Radek). Rozsvítil jsem lampičku a dvě a půl hodiny (bez přehánění) jsem seděl na posteli a ostřížím zrakem sledoval své okolí. Měl jsem tu výhodu, že mi zbraň zároveň sloužila jako zdroj zábavy (nevalné kvality) a pro zmatení nepřítele jsem mohl fingovat četbu.

Nakonec se Radek přeci jen objevil. Po očku sleduju jeho pozici. Pomalu se zvedám, zaujímám bojové postavení, tichý nápřah, zatajím dech a… Prásk! Radek schytal plný zásah. Jenže… Zmateně prohlížím zeď a nic. Otočím časopis a nic. A kolem uší opět ono proklaté bzzz… Nevím jak, to parchant dokázal. Dokonce přežil i druhý přímý zásah! Do třetice však už super komár nevyvázl. Dostavily se pocity slastného vítězství, ne nesrovnatelné s oslavami římských triumfů.

Že by konec? Ne tak docela. Radka jsem oplakal (slzy štěstí), ovšem předevčírem se mi k uším donesl opět ten povědomý zvuk a já znovu musel vytáhnout do boje, tentokrát proti trojnásobné přesile. Modernizoval jsem proto zbrojní arsenál. Nově používám zbraně hromadného ničení: sprej proti komárům.