Úvahy o vědě a technice

„Druhá světová válka, Hirošima, 6. srpna 8:15 hodin: Americký bombardér B-26 Enola Gay shodil na Hirošimu, město na ostrově Honšú, atomovou pumu.  Šlo o první bojové nasazení této zbraně hromadného ničení v historii válek.  Sedmdesát až osmdesát tisíc osob zahynulo přímo při výbuchu nebo krátce poté, dalších pětasedmdesát až sto pětadvacet tisíc obětí pak zemřelo na následky v nadcházejících letech. […] Nagasaki, 9. srpna 9:30 hodin: Americký bombardér B-29 shodil na Nagasaki druhou atomovou pumu. V troskách města na ostrově Kjúšú okamžitě nalezlo smrt čtyřicet až sedmdesát tisíc osob a ke zranění přišlo mnoho dalších. Mimoto pak zemřelo padesát až sto tisíc osob na nemoci z ozáření a následky zranění v průběhu dalších let a někteří umírají dodnes.“

(David Browstone, Irene Franck: Historie válek, s. 450–451)

Otto Hahn, rodák z Frankfurtu nad Mohanem, v roce 1939 zveřejnil společně s Fritzem Strassmannem senzační objev – lze štěpit jádra atomů! Při tomto procesu se uvolňovala obrovská energie, kterou bylo možné využít – otázka zněla: Jak? Otto Hahna, který o pět let později obdržel Nobelovu cenu za chemii, v tu chvíli zřejmě ani náhodou nenapadlo, jaké nedozírné (a chtělo by se napsat hrůzné) následky bude mít vbrzku jeho objev – tedy atomovou bombu. Když se v srpnu 1945 dozvěděl o svržení dvou pum na Nagasaki a Hirošimu a o katastrofě, jež to způsobilo, propadl hluboké depresi. Již předtím se nechal slyšet, že pokud by nacisté vyrobili atomovou bombu, spáchal by sebevraždu. Nyní se jen těžko smiřoval s realitou – zprvu jí odmítal vůbec věřit! Zájem o mírové využití jaderné energie se dostavil až později…

Tento příklad – byť není zdaleka jediný, leč zřejmě nejstrašnější – v nás evokuje řadu otázek. Do jaké míry je vynálezce za svůj objev zodpovědný? Měl by dopředu promýšlet důsledky? Je ovšem vůbec možné je postihnout? Zvážit nejenom využití, ale zároveň i zneužití? A pokud ano, měl by snad kvůli tomu upustit od bádání? A v rovině nejobecnější se před námi tyčí otázka zcela zásadní: Slouží vědecký pokrok a technika vždy ku prospěchu lidstva?

Nejprve zaměřme pozornost na problém zodpovědnosti – zodpovědnosti vědce za svůj vynález. Zdá se, že se zde pouštíme na ošemetné pole etiky. Jak však tuto filosofickou, resp. praktickou disciplínu skloubit s exaktní vědou? Pokud se přidržíme analogie s rodičem a dítětem, může se nám celý problém jevit přístupnější běžnému myšlení. Otec či matka mají zodpovědnost za svou ratolest – do určitého věku. Těžko jim klást vinu za to, pokud v dospělosti jejich nezdárný synek někomu zakroutí krkem. Jistě, mohla k tomu přispět zanedbaná výchova, špatný příklad atd. atd., jenže ve výsledku ten nůž nedrželi v ruce oni. Stejně jako Otto Hahn, i kdyby si nakrásně uvědomil, k čemu jeho objev a následné zveřejnění povede, nebyl ten, kdo sestrojil atomovou pumu, ten, kdo vydal rozkaz k jejímu svržení, ani ten, kdo tak učinil. A můžeme správně namítnout, že pokud by na štěpení (v té době nazývané „pukání“ či „praskání“) jádra atomů nekápnul on, postaral by se o to někdo jiný.

Zdálo by se tedy, že otázku po zodpovědnosti vědce, resp. vynálezce, bychom měli uzavřít ve smyslu, že mu přeci nelze klást za vinu, jak s jeho příspěvkem lidské společnosti její členové (zvláště někteří) naloží. Vždyť copak mohl Marx ovlivnit, co s jeho myšlenkami provede Lenin? Nebo Nietzsche pohřbený pro další generace Hitlerem? Navíc jen málokterý vynálezce se vrhá do víru práce s úmyslem škodit, s touhou sestrojit něco, co přinese lidstvu pouze zmar, bolest, utrpení a smrt. Není přece chybou autora, pokud konal dílo s ušlechtilými záměry, že ho někdo jiný zneužil. Jenže… Přesto se mi na mysl klube, že každý, kdo tvoří veřejnosti přístupné dílo (tudíž i umělci), nese a priori jistou osobní zodpovědnost za to, že ho uvádí v život a ve známost.

Závěrem se vraťme ke druhé otázce z první části: Znamenají objevy vědy a techniky pro lidstvo vždy pokrok a přínos? Mohly by, mohly… nicméně neznamenají. Ve většině případů snad ano, rozhodně však ne v každém. Vinu na tom ovšem nenese samotný objev (vynález), nýbrž jeho lidské použití, či spíše zneužití. A ruku na srdce, člověk je ve své prazvláštní „vynalézavosti“ schopný škodit prakticky čímkoliv a komukoliv. Technický pokrok by nás navzdory tomu jistě mohl posunovat vždy kupředu, jen kdyby se společně s ním ubíral stejnou rychlostí vpřed i mravní vývoj. A ten, žel, zjevně zaostává, a mezi technologickou a mravní vyspělostí lidské rasy zeje hluboká propast. A proto bych se vzhledem k současné „konstelaci hvězd“ klonil více k možnosti, že i když víme, jak na to či ono, měli bychom některé věci prostě nechat být bez povšimnutí. To, že něco můžeme udělat, ještě neznamená, že to udělat musíme.