Úvahy o svobodné vůli

Celými dějinami filosofie se jako nekonečná nit vine spor o svobodu lidské vůle. Rozhodujeme se sami za sebe? Jsme pány svých činů? Nebo veškeré naše kroky řídí neznámý vyšší princip? Bůh? Osud? Svoboda, či determinace? Desítky a stovky myslitelů, filosofických škol a směrů, se snažili nalézt odpověď na tyto zapeklité otázky a předložili k posouzení nejednu variantu řešení. Leč jakou z nich označit za pravdivou? Čí argumenty uznat za správné? Spor se proto táhne dál a dál… Můžeme se rovněž ptát, zda lze vůbec na tuto otázku nalézt odpověď? Část teoretiků se domnívá, že ne. Někteří zachází dokonce tak daleko, že odmítají i samotnou možnost položit smysluplnou otázku ohledně svobodné vůle! Přesto zkusme alespoň trochu pouvažovat o různých hlediscích tohoto základního kamene filosofického bádání.

Začnu tím, že napadnu odpůrce svobodné vůle, resp. jejich tezi o tom, že svobodná vůle neexistuje. Jak zdůvodníme odpovědnost člověka za jeho činy, pokud popřeme, že by sám rozhodoval o svém jednání? Tuto námitku vyjádřenou jednoduchou otázkou považuji za zásadní a domnívám se, že se s ní dosud nikdo z deterministů nedokázal uspokojivě vypořádat. Prostá úvaha nám totiž říká, zapomeňte na etiku a morálku. Spláchněte je do kanálu, vyhoďte do kaše, zapomeňte. Samozřejmě! Ve světě, kde se nerozhodujeme svobodně, postrádají etické normy a mravní přesvědčení logický smyl. Nikomu nelze nic vyčítat, nikomu nelze nadávat, nikoho nelze chválit ani oceňovat… všechno bylo předem dané a ten nebo onen na tom nenese sebemenší podíl. Jak můžeme někoho soudit, uložit mu trest a poslat ho do vězení? Jaké se dopustil viny, když nebylo v jeho moci ovládat své chování?

Jestliže nahlédneme lidské dějiny, dojdeme pravděpodobně k názoru, že se jedná o dlouhý proces emancipace člověka na přírodě stejně jako o trvalý boj za rozšíření práv a svobod člověka. Vězněme si kupříkladu jen boj o všeobecné a rovné volební právo, který vyvrcholil až ve 20. století! Jenže co s tím, pokud uznáme princip determinace? Jaký smysl mají politická, ekonomická a další pravá a svobody v okamžiku, kdy chybí ten úplně nejzákladnější článek – svobodná vůle? Žádný.

Toto nás vede k poznání, že je-li svět opravdu totálně determinovaný, vše nabývá absurdních rozměrů. Člověk není nic než loutka, stéblo trávy ve větru, kámen hnaný korytem řeky… Člověk je bezvýznamný a nicotný. Představuje pouhou hříčku čehosi, co snad lze nazvat osudem, bohem, vyšším principem… Svět se podobá divadelní hře a ztrácí na významu tázat se po čemkoliv. Postrádá smysl o cokoliv usilovat. Můžeme jen sedět a čekat na smrt, nebo si sami prohnat kulku hlavou – ale i to je dané, odvětí nám determinista.

Oproti tomuto názoru nacházíme linii absolutní svobody vůle. Ta tvrdí, že neexistují žádná omezení a předurčení pro naše rozhodování. I s tím bych nesouhlasil. Člověk je determinovaný už jen svou biologickou podstatou jako živočišný druh a rovněž jako jedinec mezi ostatními jedinci. Například nedostal do vínku schopnost létání. I když si budu sebevíc přát vzlétnout na křídlech mezi oblaka, jedná se o neproveditelnou tužbu. Zde poprvé narážíme na rozdíl mezi svobodou rozhodování a svobodou jednání.

Zároveň se setkáváme i s pojmy pozitivní a negativní svobody. Pokud se rozhodnu plout kupříkladu na Aljašku, může můj plán ztroskotat na faktu, že žiju ve státě, který mi neumožňuje vycestovat za hranice (absence negativní svobody – svobody od něčeho), nebo na tom, že k uskutečnění smělého záměru postrádám finance (absence pozitivní svobody – svobody k něčemu). Samozřejmě může nastat i příznivá situace a výlet na Aljašku se podaří. Žádná z uvedených variant nepopírá koncept existence svobodné vůle. Nicméně nám ozřejmí, že naše volby naráží chtě nechtě i na vnější omezení.

Koncepci absolutně svobodné vůle dle mého názoru odporuje i míra sociálního determinismu, pod čímž spatřuji právo a etiku, které nutně v tomto pojetí svobodné vůle platí. I ty nastavují v určitých směrech a oblastech zátaras našemu jednání.

Po biologické a sociální determinaci nám zbývá ještě možnost psychické determinace. Představme si situaci, kdy si v kině vybíráme film. Rozhoduju se zde na základě svobodné vůle? Determinista bude tvrdit, že o výběru bylo rozhodnuto ještě dávno předtím, než jsem vůbec do kina vyrazil. Pokud bych měl volit mezi romantickou komedii, fantasy, dramatem či akčním thrillerem, výběr mi padne na poslední možnost, protože tento žánr preferuju nad zbylými třemi. Bylo tedy jasné, co ten večer uvidím ještě předtím, než jsem se dozvěděl, co se promítá? V tomto bodě se dotýkáme problému, ke kterému jsem dospěl už mnohokrát dříve, když jsem uvažoval o svobodné vůli – jak přistoupit k pojmu „já“? Na jedné straně ho můžeme zřít jako vrchol svobodné vůle a dokonce ho s ní do jisté míry ztotožnit, na druhé může platit právě za ten princip, kterému otrokaříme a poslušně vykonáváme jeho příkazy.

Z příklonu k první variantě poté vychází i mé přesvědčení, že svobodná vůle a určitá míra determinace (částečná, nikdy ne totální!) se navzájem nevylučují a koexistují vedle sebe. Odmítám tvrzení, že uznáním kauzality – o níž dnes stěží kdo pochybuje – musím nutně zavrhnout svobodnou vůli. Jedno naše rozhodnutí ovlivňuje druhé a reagujeme na podněty z vnějšího světa, ano, znamená to však, že nám chybí volba toho, jak reagovat (nebo nereagovat – vždyť i to je volba)? Determinista bude argumentovat tím, že když studuju na vysoké škole, musím skládat zkoušky. Jistě, ale odnímá mi to snad možnost výběru, kdy a jak je složím? Jaké předměty si vyberu (pokud musím například splnit tři z pěti nabízených), jak budu studovat nebo jestli v určitý moment se studiem neskončím? Zde se opět přibližujeme k otázce „já“ a toho, jakým způsobem chápat příčiny a motivy v nás – zda dokazují naši svobodu, či právě naopak nesvobodu.

Věnujme trochu pozornosti ještě jednomu možnému pohledu. Stoikové (a nejen oni) zastávali názor, že svět je ovládaný zákony (přírodními), jež nelze měnit, že existují dva druhy věcí – ty, co jsou v moci člověka a ty, co nejsou. S tímto soudem souhlasím, co mi však činí potíže, je způsob, jak tuto teorii stoikové (deterministé) aplikují na problematiku svobodné vůle. Podle nich naše svoboda spočívá v poznání těchto zákonů a konání v souladu s nimi. Stoik by odvětil člověku nespokojenému se světem: „Nesnaž se změnit svět, změň svůj pohled na svět.“ Je to vlastně univerzální návod na štěstí. A rovněž cesta k fatalismu jak vyšitá. Kde existuje hranice mezi věcmi, které jsem s to změnit a těmi, co ne? A co připodobnění k otroku, kterému jeho pán poskytne určitou míru volnosti – dovolí mu konat některé činnosti, dá mu trochu volna každý den… otrok se s tím smíří a bude konat v intencích těchto povolení – budeme o něm poté hovořit jako o svobodném?

Proč má víra v osud tolik zastánců? Domnívám se, že předně proto, že snímá z jednotlivce břímě odpovědnosti. Jak prohlásil Jean Paul-Sartre, představitel absolutního pojetí svobodné vůle, to nejhorší, k čemu je člověk odsouzen, je volba. Jenže pokud věříme, že události se dějí nezávisle na nás, odpadá nám trápení nad čímkoliv (prostě se to tak mělo stát), pochybnosti, zda jsem se rozhodl správně (já se přece nerozhodl) či výčitky (nemůžu za to, bylo to dané). Nejsme odkázáni jen sami na sebe – existuje něco víc, co nás přesahuje a vede. Můžeme doufat v lepší budoucnost, o niž navíc nemusíme nikterak usilovat – pokud ji máme potkat, už na nás čeká. Je to správný postoj k životu? Pomáhá. Vím, že to není odpověď na formulovanou otázku… Někomu se tenhle postoj příčí a zavrhuje ho. Záleží na tom, v co člověk věří. A na samý závěr otázka, která možná na první pohled vzbudí nepochopení: Která z variant je děsivější? Představa svobodné vůle, nebo totálního determinismu?