Úvahy o lidství

Nedávno jsem se s jedním přítelem dostal takřka do sokratovského dialogu na téma, co je to „lidské“? Jak určit pojem „lidskost“, „lidství“? Jedná se o zdánlivě triviální dotaz, jelikož obsah těchto slov považuje každý za zřejmý a nediskutovatelný. Nazíráme ho jako něco pozitivního, jako vysoké hodnoty a kvality vztahující se k člověku. Děje se tak spíše intuitivně než racionálně. Řada encyklopedii kupodivu toto heslo neobsahuje. Existuje-li někde definice, většinou se omezuje jen na vágní tvrzení typu: lidství – to, co činí člověka člověkem, lidské jednání oproti nelidskému atd. Ve skutečnosti tím pouze provokují k dalším otázkám, než aby přinesly uklidnění mysli. Co činí člověka člověkem? Jaké jednání je lidské a jaké nelidské?

Kdybychom se zabývali „lidským“ z hlediska vlastnické a výrobní struktury, náš úkol by byl jednoduchý. Snadno vymezíme „lidské“ produkty od přírodních. Z hlediska bytí se však situace zdá o poznání těžší. Jaké chování a jednání, jaké vlastnosti a projevy, jsou lidské? Pokud hodláme definovat lidskost z hlediska zkušenosti člověka, musíme se ptát právě po těchto věcech.

Začal bych nicméně názorem svého přítele, který by se dal stručně vyjádřit jako: „Lidské je dobré“ a nutno podotknout, že k tomuto názoru se podvědomě kloní většina populace. Má to své opodstatnění. Jsme lidé a jako tací se chceme vidět dobří a správní. Kamarád mi nabídl následující zdůvodnění: „Lidské musí být dobré, protože bůh stvořil člověka k obrazu svému a bůh je dobrý.“ Tento argument zřejmě postačí řadě věřících napříč náboženskými systémy, každopádně neobstojí před člověkem racionálně skeptickým. Abychom mohli tento argument akceptovat, předpokládá to prokázat jeho platnost hned ve dvou rovinách: a) existuje něco jako bůh, b) toto něco je dobré. Zde narážíme hned u první námitky, jelikož existence boha navzdory všem snahám nebyla nikdy průkazně dokázána. Nezdá se proto rozumné hledat objasnění „lidství“ u vyšší autority.

Měli bychom se tedy soustředit na to, jak se pokusili „lidskost“ určit sami lidé? Náš druh vskutku vytyčil měřítko, či spíše ostrou hranici, užitím pojmů „zločiny proti lidskosti“. Obsah této normy nám říká, čím se lze provinit proti lidskosti, jaké chování je nelidské, ergo tedy jeho opak (či prosté nekonání takového chování) můžeme považovat za lidské? Problém spočívá v tom, že zde autoritu boha nahrazuje autorita člověka, který sám sobě dává zákony, sám určuje, co je a co není dobré, ale pokud chápeme pojem „lidství“ jako základní esenci člověka, jako jeho přirozenost, prvopočátek a součást všeho, co z něj dělá člověka, můžeme k určení tohoto metafyzického jádra postačovat pouhý lidský soud, který je sice navenek obecně uznáván, nicméně ne vždy dodržován? Může soud o „lidskosti“ vyřknout pouze určitá skupina a spoléhat na implicitní souhlas kolektivu?

Pokusme se nyní o jinou cestu s pomocí příkladu. Za ten nám poslouží třeba lež. I když uznáme ohromnou variabilitu lidských kultur a etických systémů, zřejmě se shodneme na tom, že lhaní a podlost, patří mezi jevy všeobecně odmítané. Z hlediska hodnot by tedy „lidské“ mělo být nelhat. Jenže z hlediska praxe nezbývá než kapitulovat pod tíhou reality. Lhaní je ve společnosti na denním pořádku. Někdo lže více, někdo méně, nicméně těžko hledat někoho, kdo by vždy mluvil pravdu a nic než pravdu, natož takové společenství lidí. Co ovšem potom uznat za platné? Je lidské nelhat, nebo lhát? Řídit se tím, co by podle nás mělo být, nebo tím, co je?

Nabízí se další možnost, jak pojem uchopit. Pokud porovnáme chování zvířat s chováním lidí, nalezneme shody i rozdíly. Lze tedy považovat chování, které se vztahuje pouze k nám za typicky lidské a založit na něm definici lidství? V přírodě platí pravidlo: silnější vítězí. Boj o přežití znamená opravdový boj. Slabí nemají šanci a umírají. Oproti tomu mezi lidmi nacházíme projev pozoruhodné solidarity. Postižení a nemohoucí nejsou necháni napospas osudu, kterým by nemohlo být nic jiného než smrt. Takováto solidarita, která je něčím vyšším než pouhou pomocí druhému v tísni, je tedy charakteristická pro lidský druh. Oproti tomuto a jiným pozitivním fenoménům nicméně stojí i řada jiných, typicky „lidských“, které naopak popírají jakoukoliv úctu k životu. V přírodě nelikviduje jeden druh druhý, smečka nevyvraždí smečku, zvíře nezabije bezdůvodně, ba přímo s potěchou, jiné zvíře. Člověk ano. A nelze toto tvrzení odmítnout selháním jednotlivců či doby. Toto jednání se vyskytuje napříč epochami v děsivém měřítku a nejedná se pouze o otázku vůdců, nýbrž všech, kteří se takových hrůz účastní, ať už přímo, či nepřímo. I toto je „lidské“.

Stojíme proto na křižovatce rozhodnutí, zda nadále vnímat lidství ryze pozitivně, nebo přijmout složitý pojem v celé jeho komplexnosti a nezahrnovat pod něj výhradně kladné jednotliviny, nýbrž vše, co se s člověkem pojí. Zda chápat lidství jako ohromnou množinu, v níž jsou zastoupeny veškeré prvky dle kvality nehledě na kvantitu. Jestli přistupovat k lidství jako k přirozenosti a vycházet z reálného projevu ve světě, či k jako vytvořenému ideálu kladných hodnot, k němuž bychom za optimálních podmínek měli směřovat.