Úvaha, ke které bych raději neměl důvod

Když jsem v roce 2005 vyrazil na film Batman begins, sešlo se nás ve stařičkém kině Dukla pět a do poslední chvíle se proto nevědělo, zda se vůbec projekce uskuteční. Druhý díl The Dark Knight jsem už sledoval – vynuceně – v multikině a účast se poněkud zvedla. Na završení trilogie o netopýřím muži jsem se těšil stejně jako na předchozí snímky a netrpělivě jsem čekal na první ohlasy a recenze. Ale když dorazila první zpráva, zůstal jsem v šoku. Jakýsi James Holmes na půlnoční premiéře snímku The Dark Knight Rises v Denveru zastřelil 12 lidí a dalších 58 zranil. V ten moment jsem cítil tolik emocí, že jedna pohlcovala druhou. Děs, odpor, smutek, vztek, lítost… Jenže všem kralovalo nepochopení. Naprosté a totální nepochopení. Nekladl jsem si ani tolik otázku proč, spíše jsem uvažoval nad tím jak? Jak může jedinec, který se narodil jako lidská bytost, provést takový čin?

Napsal jsem takový čin, ačkoliv se nabízí spousta jiných, přiléhavějších označení. Zvrácený, ohavný, šílený, odporný… Jaké z nich použít? A je vůbec některé z nich dostatečně výstižné? Skoro se obávám, že ne. K tragédii v Denveru došlo navíc téměř na rok přesně po jiném hrůzném a psychicky normálně uvažujícímu člověku nepochopitelném útoku - Anders Behring Breivik tehdy zavraždil v Norsku 77 lidí. 8 při bombovém útoku v Oslu, 69 na ostrově Utøya.

Ať se snažím sebevíc, ať už se v úsudku řídím striktně rozumem či se nechávám unášet emocemi, nejsem s to pochopit, jak může být někdo schopen přijít – jedno kam, zda do kina, na letní tábor, do školy či unést letadlo – s větší koncentrací lidí a začít je chladnokrevně vraždit? Dokážete si představit, že stojíte v davu s puškou v ruce a střílíte kolem sebe do bezbranných a vyděšených lidí? Normální člověk nejenže toho nebude schopen, pravděpodobně ani nesvede vytvořit v mysli obrázek oné šílenosti.

James Holmes zaútočil na premiéře snímku The Dark Knight Rises a zdá se, že se stylizoval do hlavní záporné postavy snímku, zloducha Banea. Podle barvy vlasů panují zase domněnky, že se považuje za úhlavního nepřítele netopýřího muže (a pro doplnění i úhlavního nepřítele spravedlnosti a pořádku) Jokera. Společně s tím se rojí spekulace, že se nejednalo o náhodu a svým způsobem nesou na tragédii díl viny i filmy zobrazující násilí. Jako například Batman.

Začal bych rozlišením mezi násilím, které má smysl, a násilím, které slouží pouze pro efekt a jinak je bezúčelné. Násilí totiž patří ke každodenní realitě. Zobrazuje se následně v kulturních produktech, jež pak zase zpětně působí na společnost. Takže tu máme kruh vzájemného ovlivňování. Proč by tvůrci nezakomponovali násilí do scén, kde bychom ho logicky očekávali v opravdovém životě? Pokud sleduju thriller, detektivku, akční film apod., lze považovat za celkem pravděpodobné, že se tam něco takového vyskytne. Stejně jako vulgarismy a nespisovná řeč. Hrdina a padouch se nedomluví, že si střihnou „kámen, nůžky, papír“ a podle výsledku se jeden druhému vzdá a z úst nevypustí horší nadávku než: „Ty plantážníku!“ Na co je však důležité dávat si pozor, je míra, četnost a nutnost využití těchto prostředků!

Co pociťujeme, pokud sledujeme násilí na plátně? Ve mně osobně vyvolává emoce. Touhu, aby byl ten, kdo je páchá zastaven, dopaden a potrestán. Aby zvítězila spravedlnost, aby zvítězilo „dobro“. Násilí mě staví na stranu jeho odpůrců. Někdy přímo cítím nutkání „skočit“ do filmu a zarazit ho. Když dojde k eliminaci a trestu, dostavují se pocity úlevy i zadostiučinění. Co však s těmi jedinci, kteří při podobných scénách zažívají nadšení a vzrušení, ba přímo orgastické stavy? Kteří se v nich vyžívají a kochají se pohledem na cizí utrpení a bolest? Kteří je cíleně vyhledávají? Kteří fandí zlosynům a doufají, že uniknou trestu a dopustí se řady dalších, ještě brutálnějších zločinů? Může za tyto jedince onen film? Stvořil je on, nebo už tací byli?

Souhlasím s tím, že míra násilí či vulgarit je v řadě filmů a her nadbytečná, neopodstatněná a ergo nesmyslná. Že dávno překročila mez reality. Tam, kde by si ve skutečnosti nepřátelé vyměnili pár ran pěstí, vidíme krvavou řež. Kde by padlo pár jadrných výrazů, posloucháme mnohaminutový dialog působící jako soupis těch nejhorších urážek, jaké vůbec existují. Od tohohle nánosu bahna bych kinematografii s chutí očistil. Otázkou nicméně zůstává, nese toto přímou vinu na řádění podobných individuí, jako je James Holmes?

Nevěřím, že by takovou zrůdu vytvořilo pouze násilí ve filmech či hrách. Může být jedním z faktorů, jednou z příčin, dokonce snad i spouštěčem – ale spouštěčem čeho? Zřejmě toho, k čemu už v daném jedinci existují předpoklady a dispozice. Nevěřím, že psychicky zdravého a racionálně uvažujícího jedince by přiměl, byť sebepitomější a sebekrvavější film (hra), vyzbrojit se puškou a pistolí, vyjít před dům a začít bezhlavě střílet do sousedů. Co ale s těmi, kteří jsou nějakým způsobem narušení a deformovaní? Bohužel se zdá, že ti toho jsou schopni. A je tedy zcela legitimní námitka, že nebýt těchto produktů, mohli bychom možná být (hlavně do budoucna) některých hrůz ušetřeni. U někoho by se třeba tato část osobnosti vůbec neprojevila, u jiného by ji však jen spustil jiný podnět. Zůstává na bedrech svědomí tvůrců, co za díla vypustí do světa. Nakolik považují použité prostředky za nezbytné pro vyjádření své myšlenky a nakolik je tato myšlenka přínosná světu. Nakolik zváží riziko, kterému vystavují společnost.

Legendární Kmotr se drží na 9. pozici v oblíbenosti na filmovém serveru csfd.cz. Na Imdb.com ho uživatelé hodnotí jako 2. nejlepší film historie. Přesto pravděpodobně drtivá většina těchto lidí nikdy nepatřila k mafii ani její činnost neobdivuje a nepodporuje. I já Kmotra rád sleduju a čtu (opakovaně), dokonce jsem hrál počítačovou hru na motivy románu. Stejně jako několik her vycházejících z  druhé světové války. Šílenec se ze mě však přesto nestal.

Nicméně nevidím jako vzdálené skutečnosti, že kdybych sledoval pouze tento typ filmů a ustrnul v hraní her jediného žánru, nebyl bych tím ovlivněn. Nepochybně by mě to poněkud změnilo. Třeba i úplně nepatrně, přesto ano. Začal bych některé situace řešit jinak než dosud. Pravděpodobně bych se stal ráznějším, spory, které dosud řeším s klidem, bych řešil mnohem emotivněji, můj slovník by zhrubl a zjednodušil se, v některých případech bych nešel pro ránu daleko. A proto soudím, že tolik diskutované násilí v umění (někdy spíše „umění“) nese podíl viny na vzrůstající vlně agresivity ve společnosti, ale zároveň odmítám, že by bylo schopné samo o sobě vyprodukovat monstra.

Při procesu rozvoje osobnosti je nutné brát v potaz vícero faktorů. Připomenul bych čtyři klíčové činitele: výchovu, dědičnost, prostředí a aktivitu jedince. Jak vidno, televizi a počítač lze kromě dědičnosti zařadit do každé kategorie. Považuji za špatné, nakolik posílila jejich pozice právě ve výchově a to bez ohledu na obsah. Kdo je však na vině? Asi ne producenti… Přimlouval bych se za to, aby u produktů určených primárně pro děti nejméně do dvanácti let, nebylo zakomponováno vůbec žádné násilí. I kdyby se ovšem tato utopie uskutečnila, nepřinese žádný efekt, pokud se neangažují rodiče, aby ohlídali u čeho, a kolik času tráví jejich děti. Protože fakt, že se točí filmy a vyvíjejí hry, nad kterými spousta lidí kroutí hlavou a rozčiluje se, představuje pouze jednu stranu mince. Jistě, nikdo nezabrání dvacetiletému klackovi, aby na něčem takovém ujížděl. Ale to už je z většiny zformovaný a nějakým směrem orientovaný jedinec. Pokud se společnost rozčiluje, že tomuto vlivu jsou vystaveny malé děti, kde vězí zakopaný pes? Hraje nějaký prcek/puberťák bezduchou střílečku, kde dostává body za to, kolik lidí zabije a jak surově? Odkud se ta hra vzala – koupil si ji, nebo dostal? Pokud koupil, kde na ni vzal peníze? Z brigády, kapesného nebo dárků? Pokud tu hru stáhnul, prostřednictvím čeho? Kde ji hraje? Počítač, notebook, herní konzole? Tyhle drahé věci mu asi nespadly do klína jen tak z nebes za deset otčenášů. Využívá k tomu počítač rodičů? A to nejsou schopni kontrolovat, co se na něm děje? Stejně tak s televizí? V mladém věku se osobnost vyvíjí nejdynamičtěji a nejvíce podléhá různým podnětům, mělo by se proto důsledně dbát na její výchovu a formování. Aneb co zaseješ, to sklidíš…

Další otázka, kterou si můžeme klást, zní: Na jedné straně násilí fiktivní a virtuální, na druhé to skutečné – které přináší horší důsledky? Denně vstřebáváme ohromné množství informací a zpráv, stáváme se svědky nesčíslného množství událostí, ocitáme se ve stovkách interakcí – jak nás formuje násilí a brutalita všednodennosti?

Více než tohle mě rozčiluje jiná věc. Ne filmový, ne herní, nýbrž zbrojní průmysl. To, že se ze zbraní stal byznys a dostupný artikl. Každý psychopat si může opatřit pistoli či pušku a naložit s ní – jakkoliv. Možná by nebylo od věci místo nekonečných diskuzí o tom, jak se násilí v zábavním průmyslu vymklo kontrole, podívat se i na jiné věci, které se vymkly kontrole. Ale s tím nikdo nic dělat nebude. Nečiním si iluze.

Na závěr mi dovolte vyslovit obavu. Kde udeří další maniak nebo terorista příště a kdo to bude? Odpověď na tuhle otázku mě děsí úplně nejvíc. Může to být kdokoliv. Ten student, co se nebaví s ostatními a zdá se mimo kolektiv? Nebo naopak ten ve středu zájmu? A co ta pošťačka frustrovaná svou prácí, kterou denně potkávám? Chlap, který vztekle nadává lidem venčícím psy? Možná začne po okolí rozhazovat otrávené konzervy. Možná se s tím nespokojí. Možná vejde do parku a začne střílet i jejich pány. Co ten… Ta… Tyhle… Tamten…? Může to být kdokoliv. A to mě děsí.

PS: Dočetli jste až sem? Pak obětujte ještě trochu času a pusťte si trilogii o Temném rytíři. Potom si položte otázku, k čemu vás inspirovala. Moje odpověď: Zlo má mnoho podob a nezáleží na tom, v jaké a s jakou silou se zjeví, vždy je nutné proti němu bojovat, protože i jeden člověk a skutek může změnit svět.