Umět prohrát

Život je boj. Už jenom to, že se člověk ráno probudí, znamená malé vítězství. Každý den svádíme tuhé bitvy. Jejich charakter závisí na tom, kde a jak žijeme. Někdo musí bez přestání zápasit o holou existenci, jiný válčí na nedůležitých frontách. Bojujeme sami se sebou, s druhými, s přírodou či technikou. Vítězíme i prohráváme. Dereme se za triumfy, co můžou změnit náš život, ale nepohrdneme ani těmi méně významnými. Žádná výhra není špatná. Porážka však ano. Bolí. I když tvrdíme, že si z ní vezmeme to pozitivní, že se poučíme, pořád se bavíme o porážce. A nikdo neprohrává rád.

Když se to přihodí, nezbývá než se ptát proč. Z jakého důvodu jsem tentokrát odešel se sklopenou hlavou? Hodně lidí v takové situaci rádo hledá viníky všude kolem sebe, ovšem nějakým záhadným způsobem zapomínají, že nejsnazší a často k cíli nejrychleji vedoucí cestou je podívat se do zrcadla. Nezřídka se připravíme o vítězství vlastní vinou. Nedůsledností, podceněním, nepřipraveností, neznalostí a chybami…

Avšak nemusíme vždy selhat pouze my sami. Někdy se prostě vyhrát nedá, ať se člověk snaží sebevíc, ať třeba vypustí duši a rve se do roztrhání těla. I když se vydáme z maxima možností, soupeř ční vysoko nad naše síly. Je to realita, přirozená a častá. Člověk by si měl uvědomovat své limity. Do střetu, kde dopředu neexistují vyhlídky na úspěch, se pouští leda blázen či hlupák. Jen ten věří, že poručí větru dešti.

Jindy nám třeba chybí „kousíček toho štěstíčka“, jak tak rádi zdůrazňují sportovci po nezdaru. Nebo prostě vyhrát nemůžeme, protože to v náš neprospěch zařídí někdo s vyšší mocí (a teď nemyslím toho nahoře). Bohatě postačí nějaký pán s píšťalkou nebo sbírkou titulů před i za jménem… A vy si náhle uvědomíte, že někomu akorát děláte šaška a nic s tím nesvedete.

Pozná člověk, kdy prohrál? Hloupá otázka, napadne vás. Když jsme ve škole běhali tři kilometry a já s vytřeštěnýma očima a vyplazeným jazykem dobíhal za zvuků parní lokomotivy první kolo (250 m), zatímco ostatní dobíhali do cíle, došlo mi, že tenhle závod si na pomyslný piedestal nestoupnu. Jenže čelíme i situacím, co zdaleka tak jasné nejsou. Pořád se snažíme a výsledek se nedostavuje, přidáváme na úsilí, znovu a znovu se o něj pokoušíme a stále nic… možná se vyplatí nepolevit a bít se dál, a nebo neuškodí se na moment zastavit, zhodnotit stav věcí a přiznat si, že tady jsme bohužel krátcí.

Poznat, kdy jsem prohrál a přiznat si to, je ohromné umění. Znamená umět prohrávat a přijímat porážky, ať to bolí sebevíc. Nezavírat oči před pravdou a neoddalovat nevyhnutelné.

Proč nebojovat až do samého konce, namítnete mi. Máte pravdu. V určitých případech. Přál bych si vědět, co se honilo hlavou spartskému králi Leonidovi, když kráčel v čele svých vojáků k Thermopylám v r. 480 př.n.l. Tři sta Lakedaimonských a zhruba šest až sedm tisíc spojenců proti kolika Peršanům? Hérodotův šílený počet 5 283 220 lidí (polovina vojáci, zbytek služebnictvo a posádky lodí) patří do říše bájí. Dnešní odhady hovoří zhruba o dvě stě tisících mužů, přičemž tři čtvrtiny z toho sloužily jako vojáci. I tak pěkná přesila.

Když Peršané po dvou dnech urputných bojů vpadli Řekům do zad, zavelel Leonidas většině spojenců ústup. Zůstal jen on a 300 Sparťanů, 400 Thébanů a 700 Thespijců. Všichni do jednoho padli. Museli to vědět. Přesto vytrvali.

Jenže když vám nějaká dívka taktně naznačí, že u ní vskutku nemáte šanci, není to hrdinství ji nadále otravovat. Nezbývá, než to vzít na vědomí a respektovat. Někdo to odmítá. Dokonce i tehdy, když mu to dotyčná řekne na rovinu. Někteří nejenže nepoznají, kdy prohráli, ale neumí ani prohrát. To radši shodí šachovnici ze stolu, posunou bránu, verbálně (nebo i fyzicky) napadnou soupeře…

Celou dobu, co jsem zápolil s těmito řádky, jsem dumal nad tím a co já? V hlavě jsem si vybavil spoustu situací. Umím prohrávat (dlouholetá praxe), dokonce i většinou poznám, když taková chvíle nastane. Dokážu respektovat porážku i věci z ní plynoucí. Přesto přese všechno nezvládnu jedno – smířit se s ní.