Trp a piš!

„Aby spisovatel mohl stvořit nesmrtelné dílo, musí trpět. Nejlepší texty píše autor totálně na dně.“ Toliko, co se běžně povídá a každý to přinejmenším jednou v životě slyšel. V souvislosti s tou či onou knížkou nebo slavným jménem. Jakoby se snad vylučovalo spojení šťastného (nebo alespoň nestrádajícího) autora a kvalitního literárního počinu. Samozřejmě to striktně neplatí a buďme za to rádi, už vzhledem k tomu množství skvělých děl, co existuje. Bylo by nanejvýš smutné, kdyby se za všemi skrývaly pohnuté a trpké osudy. Na druhou stranu, ono bezčetněkrát omílané klišé se rovněž nemýlí a dějiny literatury pro to nabízejí dostatek důkazů.

V čem to tedy vězí? Vysvětlení leží nasnadě – únik. Takové dílo autor nepíše ani tolik pro veřejnost, jako sám pro sebe. Je to lest, jak utéct před tíživou, mnohdy téměř nesnesitelnou realitou, svým životem a osudem. Nemusím ani oprašovat staré sešity literatury a pořád si pamatuju na výklad o Boženě Němcové a její Babičce. O souboru obrazů zidealizovaného venkova a harmonických lidských vztahů, který působí vskutku uklidňujícím dojmem a konejší duši (ano, i když všichni ostatní hráli krvelačné střílečky, já ve svých mladých letech četl Babičku). A kdo se zatím laskavým a vlídným světem skrýval? Matka těžce otřesená ze skonu milovaného syna, manželka, co nenalezla štěstí s druhem. Proto utekla tam, kde ho najít mohla – do světa, který sama stvořila. Do díla, které se dnes sice vykládá v kapitole o českém realismu, nicméně nezapře v mnoha směrech idealizaci. Aby ne…

Vzpomeňme třeba i na Balzaca, ať nakoukneme za hranice našich luhů a hájů. Jeho ohromné literární vzepětí (uvádí se, že jeden rok napsal až 20 knih) nepramenilo z ničeho jiného než z nutné potřeby peněz. Ironii osudu je, že když se konečně díky sňatku s bohatou Evelynou Hanskou zbavil existenčních starostí a poplatil dluhy, pár měsíců na to umírá. Téměř sto knih a heroické úsilí si vybralo krutou daň…

Aby nepřišli zkrátka kolegové poetové, připomeňme ještě dva básníky, dva velikány žijící skrz svá díla do současnosti – Danteho Alighieri a Franceska Petrarcu. Oba poznamenala láska v té nejtragičtější podobě – láska nešťastná, nenaplněná. Jak praví učené knížky, Dante ještě nosil dětské střevíce, když se osudově zamiloval do stejně staré, devítileté holčičky Beatrice Portinariové. A ten vřelý cit ho neopustil po zbytek života a své platonické lásce vystavěl alespoň nesmrtelný pomník v Božské komedii. Snad ještě víc proslavil „svou“ Lauru nebohý Petrarca. Více jak tři stovky sonetů oslavující dívku, pro niž v třiadvaceti letech vzplanul horoucím ohněm lásky, a který uhasl až dva dny před jeho sedmdesátými narozeninami společně s plamenem jeho života. Oba mistři trpěli tím, že se nemůžou laskat se svými vyvolenými, tak vzali do rukou alespoň pero (brk!) a jali se psát a psát… a zasloužili si tím nesmrtelnost. I když si osobně myslím, že by ji s klidem vyměnili za ono prchavé štěstí v náruči své milované. Kdoví, co by následovalo. Dokázal by Petrarca stvořit stejně krásné verše, kdyby mu při nich srdce nepukalo, nýbrž plesalo radostí? Nebo spíše – měl by na ně vůbec čas?

Lepší literát trpící, či blažený? Co z toho více motivuje a dohání autora k tomu vydat ze sebe to nejlepší? Těžko říct. Arthur Schopenhauer by nám doporučil pro porovnání intenzity bolesti a slasti, ať si představíme, co za muka asi zakouší právě požírané zvíře v porovnání se slastí toho, co ho požírá. Jenže únik mnohdy neznamená víc než dočasné řešení. A „spisovatelský únik“ s sebou nese ještě navíc jedno velké nebezpečí…

Komponovat příběhy a ságy, rodit hrdiny i padouchy, stovky postav a prostředí, celý svět – nádherná to práce. Spisovatel si hraje na boha. Krade mu jeho práci na svém imaginárním dvorku. Ve snaze uniknout světu tvoří světy jiné, do nichž se utíká schovat před realitou, v kterých hledá štěstí a radost, co v „běžném“ bytí z různých důvodů nenalézá. Píše o světě, jak si ho představuje, takovém, jaký žije vlastním životem v jeho fantazii a myšlenkách. Jenže čím víc se do něj noří, tím bolestivější a těžší bývá návrat zpět mezi „opravdové“. Když vyplave na hladinu každodennosti, uvědomí si, že zatímco žil cizí životy, zapomněl na svůj vlastní. A ten mu pojednou připadá podivně prázdný a ubohý… a proto se radši rychle vrátí tam, kde se cítil příjemně.

Stačil jsem dosud svým chorým mozkem vyplodit pět knih (na dvě z nich se můžete těšit už letos – ale to není vůbec skrytá reklama!), poslední o vánocích. Objevil jsem tehdy totiž zajímavou literární soutěž s uzávěrkou do konce roku. Což znamenalo, že mi zbývají přesně dva týdny. To byl fofr, panečku! Za čtrnáct dní jsem vymyslel, napsal, přestylizoval a opravil brak první kategorie a čtyři hodiny před silvestrem ho odeslal. Na téměř dvou set stránkách jsem vdechl život více jak stovce postav, zažil s nimi úžasné věci a procestoval řadu míst. Nedělal jsem prakticky nic jiného. Od rána do večera, den co den. Kdybych nemusel spát, občas jíst a taky porozbalit pár dárků, žil bych s nimi „online“ dvacet čtyři hodin. I když… i ve snách mě navštěvovali. „Žil“ jsem s nimi a oni se mnou.

Jenže když jsem skončil, když jsem vše úspěšně poslal a zavřel notebook… nic. Prázdno. Jakoby se zastavila zeměkoule. Byli pryč a já zůstal. Odešli a nechali mě samotného. Vrátil jsem se zpátky do všední nezajímavé existence, a jak by doplnil Schopenhauer, zpátky k utrpení. Teď, když píšu tyto řádky, si uvědomuju, že jsem onu knížku netvořil ani tak kvůli té soutěži, ani pro vás, moji milí čtenáři, jako hlavně pro sebe. Že představovala jediný způsob, jak utéct před oním nechtěným časem (ne)splněných přání.

Pak se však přihodí, že se člověk začne ve svých světech schovávat příliš často. Že zapomene na skutečnou existenci a upozadí ji na vedlejší kolej. Postupem času mu obě reality splynou v jedinou či se mezi nimi nedokáže rozhodnout, která je ta pravá, a i když ji pozná, odmítne se do ní vrátit. Začne žít ve snech a iluzích… Bude „žít“, nebo ne? „Žil“ by, kdyby byl násilím vržen zpátky do reality, která pro něj přestala platit za reálnou?

Za oknem putuje Měsíc a jeho sestřičky třpytivé hvězdy se jen smějí. Marně přemýšlím, jak tohle zakončit. Náhle za sebou zaslechnu hlas: „Běž už spát, je skoro půlnoc. Zítra brzo vstáváš.“ Překvapeně se otočím: „Ale vždyť já právě vstal! Den mi zrovna začíná…“