Tohle slovo na akademickou půdu nepatří

Je až s podivem, že čím víc času člověk dostane na splnění úkolu, tím déle ho odkládá a nakonec látá horkou jehlou na poslední chvíli. Tedy alespoň u mě se jedná o jev velmi rozšířený. Od konce září jsem věděl (dokonce jsem si to i napsal!), že ke zkoušce z československých dějin musím přinést esej. Ke zkoušce, na kterou jsem se pln nadšení dostavil na konci ledna. A nyní, moji milí, otázka za deset milionů… kdy že jsem se to pustil do svého historicko-odborného veledíla? V jedenáct hodin večer přede dnem D. Překvapeni? Ale kdeže… i tak to lze považovat za úspěch, jelikož jsem si vážně pohrával s myšlenkou, že bych nebohou esej zpatlal na koleni přede dveřmi kabinetu během čekání, než přijdu na řadu.

Nicméně svědomitost a zodpovědnost u mě zvítězila, tudíž jsem se jal filosofovat v době, kdy upíří vylézají z hrobů a bílé paní se prochází po ochozech rozbořených hradů. Snad za to mohla únava, snad málo krve v alkoholu, každopádně jsem si usmyslel, že tentokrát školní pachtění pojmu netradičně. Ze srdce se mi protiví, jakým stylem a formou jsem nucen psát veškeré „odborné“ práce. Jak rád se laskám s žen… češtinou, hraju si se slovíčky, větvím souvětí, nacházím neotřelá spojení a pluji mořem slovní zásoby, abych chytil do sítí ty nejlepší rybkovýrazy. Jenže… Záhy jsem zjistil, že se právě tohle v rádoby odborných statích nenosí, tam jako by jazyk platil za obtížným hmyzem, něco otravného, co je nutno zmlátit, zestručnit, oškubat, orvat, znesrozumitelnit, znepřehlednit a kdoví co ještě. A tak jsem si o té skoro půlnoci položil nanejvýš hloupou otázku: Proč? A rozhodl jsem se protentokrát psát, jak mi prsty narostly.

Netřeba zatím hledat nic víc než můj starý, dobrý, Vámi tolik milovaný, styl. A tak se zrodila esej o rozbití I. republiky, kde se to hemžilo přirovnáními a přívlastky, které by se dozajista lecjaký renomovaný historik přímo štítil použít. Později jsem zaslechl, že mám sakra odvahu, když jsem se nebál s něčím podobným vlézt do jámy lvové. Upřímně – nebál jsem se. Proč? Faktograficky jsem se nedopustil jediné chybičky (jsem totiž neomylný), zadání bylo splněné, sloh dle mého gusta. Zpětně, po vystřízlivění a připomenutí četných zkušeností z našeho zvláštního ústavu, uznávám, že to byl hazard se zdravím jak mým, tak milé paní docentky.

Ta sice plánovala práci jenom rychle přelétnout jako jiné, ale jakmile zabořila oči mezi první řádky, poznal jsem, že je ztracena. Jako zkušený pavouk jsem ji lapil do tenat smrtící pavučiny. Což lze považovat za o to větší úspěch, že jsem již tradičně nedodržel předepsaný rozsah a překročil ho hned třikráte. „Pane kolego,“ ukázala nejednou v průběhu četby na text, „tohle slovo na akademickou půdu nepatří!“ Ani ho nevyslovila nahlas. „S chutí jsem si to přečetla, ale takhle se odborné práce opravdu nepíšou,“ dodala závěrem. Opět hloupá, blbá, pitomá otázka: A proč vlastně? Neobsahovala boty věcné ani jiné, přetékala fakty a do puntíku plnila zadání. Jen místo ukájení autorova ega vycházela vstříc i laickému čtenáři. Dokonce si ji i někdo přečetl! A světe div se, líbila se. Proto se znovu ptám, v čem je zakopaný pes, resp. fena? Dosud jsem slyšel pořád dokola vždy tu samou odpověď, že takhle se to prostě nedělá. Hotovo. Tečka. Argument hodný našich vrcholných ústavních činitelů…

Tenhle můj malý problém (míněno text!) můžeme lehce zobecnit. Novátorský, tvůrčí, neotřelý přístup mnohdy a mnohde není vítán. Lidé mají strach z novinek, což je hluboce zakořeněný pocit táhnoucí se napříč dějinami. Často se zuby nehty brání a lpí na starém, byť by to nové kolikrát bylo i lepší (samozřejmě zdaleka ne vždy). Ale spousta dobrých nápadů prostě skončí v koši, protože neexistuje vůle je vyzkoušet a dát jim šanci k životu. Než se však proti mně vzedme vlna odporu konzervativců, dovolte mi dokončit myšlenku. Sám se k nim dílem počítám. Kolikrát není od věci zachovat věrnost starému a osvědčenému, které funguje a netřeba na tom něco měnit. Jsem vždy neskonale potěšen, když se konečně naučím ovládat ten či onen program a následně si ho omylem zaktualizuju, přičemž nová verze nepřináší nic nového kromě totálně překopaného rozhraní. Měli bychom proto vždy pečlivě rozlišovat, nebránit se úzkostlivě novotám, ovšem ani to s nimi bezdůvodně nepřehánět. A propos, neznáte někdo odpověď na to, proč se nesluší odborné práce občas trochu přisolit a připepřit? Copak takové jídlo nechutná hned líp?