Ticho a tma 21. století

K poměrně oblíbeným tématům poslední doby patří globální problémy, v nichž výraznou část tvoří problémy rázu ekologického. Asi více než kde jinde se zde ukazuje, že lidé rádi mluví a už mnohem méně ochotně (pokud vůbec) jednají. Ono pronášet líbivé řeči svede každý, jenže konat činy chce i něco více než jen dobré hlasivky a výřečnost. Na pozadí diskutovaných „velkých“ problémů se krčí i ty „menší“, ne tolik propírané, ovšem rozhodně ne méně závažné.

Nejraději píšu, pokud k tomu mám klid a ticho. Rušivé elementy brzdí tok mých myšlenek, způsobují neuvěřitelné množství překlepů a taktéž nesou vinu na tom, že s čím bych se jindy vypořádal za pár desítek minut, se trápím i dlouhé hodiny. A právě díky této potřebě si o to naléhavěji uvědomuji, jak obtížně, ne-li přímo nemožně, se dnes hledají chvíle a místa skutečného ticha.

Když sedím u svého mini stolu ve svém mini pokoji, představa ticha tu působí dosti komicky. Nejenom vzhledem k sousedům, kteří mnohdy zkouší, kam až se dá otočit kolečko hlasitosti jejich zbrusu nové hifi věže, porovnávají výkonnost hlasivek, nebo prostě jen trénují disciplínu práskání dveřmi o futra, ačkoli jsem ji dosud nezaznamenal na žádné olympiádě ani mistrovství světa. Copak tohle. Stejně otravná jsou i auta prohánějící se pod okny a hromada dalších protivných a nanejvýš hlučných věcí, které člověka pronásledují na každém kroku ve městě. A vypadnout mimo, někam na území nikoho, do temných hvozdů, kam lidská noha dosud nevkročila, většinou není příliš reálné, i když bychom připustili možnost, že takové kouty stále existují. Na jedné přednášce o vývoji měst a krajiny v historii jsme tuhle problematiku okrajově nakousli a výsledkem bylo, že v Evropě nenajdeme místečka, kterého by se nějak nedotkla činnost člověka, ať už přímo či nepřímo. Prý na tom není nic špatného. Dovolím si nesouhlasit.

Z okna se mi nabízí výhled na nádhernou nafukovací tenisovou halu. Nemám nic proti tenisu, dokonce jsem ho i dříve intenzivně hrával, dokud mě nepříjemná zdravotní lapálie nedonutila odložit raketu na dno skříně a oprášit ji pouze sporadicky několikrát do roka, ale. Jsou okamžiky, kdy by člověk rád spal. Třeba v noci. Tu jsem si odmala pojil s tmou a tichem. Od doby, co mi tady vyrostla ona zářící boule, si můžu v jedenáct večer číst, aniž bych vůbec rozsvěcel lampičku. A kdybych se domů vracel v alkoholovém opojení, mohl bych podlehnout dojmu, že mi za okny parkuje Měsíc. Podaří-li se mi přece jen „zabrat“, nepotěší nic tolik jako hlasitý sprostý řev s dovětkem: „…skoro jsem toho ***** měl!“ Z těchto a ještě mnohých dalších důvodů jsem se škodolibou radostí uvítal, když se nám zde jednou přehnala vichřice, která jako ve filmu ono monstrum odnesla a zahodila o několik stovek metrů dál a na krátký čas ho vyřadila z provozu.

Poslední prázdninový víkend jsem trávil s přítelkyní na zahradě, kde lze i jakž takž přespat v betonové krychli s velice skromnými rozměry. Pro vaši ctěnou představu to znamená asi tolik, že na rozkládacím gauči po prababičce se v úděsném vedru krčím v rohu s několika pavouky, u uší mi bzučí komár, nemůžu si natáhnout nohy ani se jinak pohnout, jelikož má milá se ke mně mile vine a já pouze doufám, že se mi ještě někdy vrátí cit do levé ruky a tiše vzývám slunce, aby konečně převzalo vládu nad oblohou.

V těchto neutěšených podmínkách se přihodilo něco výjimečného. Po desáté hodině večerní se kolem nás rozhostilo takřka dokonalé ticho a tma. Slyšeli jsme pouze obří krysy honící osamocené kočky. Vyšli jsme ven a zaklonili hlavy v němém úžasu. Bolelo mě za krkem stejně jako Michelangela při malbě stropu Sixtinské kaple, ale stejně jako tam, i tady stála podívaná za to. Nebe poselo bezpočet jasných a třpytivých hvězd, tvořících čarokrásná souhvězdí a obrazce. Ten pohled mě donutil hloubat o podstatě bytí a vesmíru a jako vždy bez výsledku. Zároveň jsem se však sám sebe ptal, proč si takové nádhery nevšímám častěji, třeba doma. Jednoduše proto, že takhle dobře hvězdy a hvězdičky ve městě svítícím jako obří žárovka vidět nelze, pokud vůbec ano.

Světelné znečištění a znečištění hlukem se pomalu stává stejně palčivým a nepříjemným problémem, jako znečištění vody, vzduchu či půdy. A místo snahy o změnu k lepšímu jsme svědky jejich neustálého prohlubování. Toho budiž nejlepším důkazem estetické znečištění.