Svět bez iluzí

Někdy musí člověk vystřízlivět. A teď nemyslím pouze z alkoholového opojení, i když to bývá zřejmě nejčastější příčinou. Kdepak. Čas od času chtě nechtě podstupujeme mnohem horší probuzení do reality. Procitáme z přediva pavučiny snů, které ostrý poryv větru roztrhal na cáry. Ničivý vichr rozmetal do všech stran i křehký domeček z karet, co jsme usilovně budovali patro po patru chvějícíma se rukama. Na líci stavebních dílů se však neskvěly piky a kříže, káry nebo srdce, nýbrž naše iluze, sny a ideály. Píchne nás na hrudi, když zahlédneme to dílo zkázy. Smutný obrázek. Ale odčarování světa bolí. Hodně bolí.

Možná se občas dějí zázraky. Či tomu spíše toužíme věřit a proto se i věci obyčejné nezřídka stávají něčím takřka magickým. A třeba se doopravdy sem tam jakési kouzlo přihodí. Nic to však nemění na tom, že život neplyne jako pohádka. Že dobro pokaždé nezvítězí nad zlem, ba naopak často odchází s hlavou svěšenou a pocity poraženého. Že kolikrát ani nezasáhne do boje a místo něj se sváří zlo se zlem. A ani princ a princezna se do sebe nezamilují navzájem a nežijí šťastně až do smrti. Tu se zamiluje princ, onde zase princezna a vůbec ne oba. Ve světě bez kouzel „Mládenec miluje dívku, / ta o jiném však sní; / ten miluje zas jinou / a s tou se ožení.“ jak napsal Heinrich Heine.

Ale nepřináší snad ani tolik bolu rozplynuvší se iluze lásky, jako rozčarování, když vám z nosu spadnou ony pověstné růžové brýle a vy najednou poznáte, koho že jste to vlastně milovali. Láteříte, jak jen jste mohli být tak neuvěřitelně slepí, naivní a tropit tak bláznivé kousky jako ti největší hlupáci! Nedávno jsem zahlédl konec kdoví jakého filmu, kde nešťastně zamilovaný hrdina pravil zlomeným hlasem své vyvolené: „Raději bych se věčně trápil, než abych poznal, co jste skutečně zač.“ Ne. Některé iluze nechme raději odejít. Vzdejme se jich pro náš klid. Někdy taková cesta představuje jediné řešení. A lépe nad jejich ztrátou uronit pár hořkých slz, než pro ně zahodit celý život.

Pomalu si to ke mně tiše šinou státnice. Připomínají malou armádu čítající přesně 199 vojínů a jednoho generála. Dostalo se mi do rukou i pár přísně tajných materiálů, s jejichž pomocí bych snad měl být s to chvíli zadržet mnohonásobnou přesilu, než mi přijdou na pomoc spojenci. Mírně mě však znepokojuje, když sotva dvacet pět otázek tu je rozepsáno na dvě stě stran. Ne že bych se snad bál, ale přece jen si říkám, že se u toho smíchy nepotrhám. A že se to nenaučím přes noc. Abyste si totiž nemysleli, jedná se o „poctivé“ stránky a písmo, nic z čítanek pro první třídu s mezery mezi řádky, že by se mezi ně daly kreslit epopeje ani okraje o deseti centimetrech. Na co tím jen narážím…

Určitě existují geniální studenti, kteří jsou schopni zvládnout ten či onen obor rychleji než kolegové, jenže občas si povídám, že někteří musí oplývat přinejmenším Supermanovými schopnostmi, že zvládnou studovat rychlostí vystřelené kulky. Připočtěme si k tomu ještě takové ty legrační a nešťastné shody náhod, že se objevují do puntíku stejné závěrečné práce, včetně stejných chyb… A pak že neexistuje telepatie a přenosy myšlenek! Jaké intenzivní psychické pouto, most energie, mezi takovými dvěma autory musel vzniknout! Wow! Nebo co ty lapálie, že se sem tam nějaká práce zatoulá neznámo kam. Vinu nesou jistě zlí skřítkové, co po nocích straší v knihovnách.

Podobné události ve mně vzbuzují lehce nepříjemné pocity. Jakoby se snad mezi běžnými smrtelníky vyskytovala jistá kasta „nadlidí“. Ovšem ne ve smyslu schopností či tělesné konstituce, nýbrž prostě pouze proto, že se do této role sami pasují, či je do ní jiní (už „nadlidé“) dosadí. Značně frustruje, že na co se drtivá většina tvrdě nadře (přesně v intencích daných podmínek), někteří získají tak trochu „jinak“. A ještě horší pachuť zanechává vědomí, že se s tím nic nestane. Že se pár neopatrných klepne přes prsty a vše poběží beze změny dál, snad jen ještě s lepší režií a krytím. Zhoubný nádor společnosti bude dál vesele růst všem na očích a za všeobecné lhostejnosti a nečinnosti.

V této souvislosti patří mezi krásné iluze, co se rozplývají rychleji než pára nad hrncem, ideál „rovnosti všech lidí před zákonem“. Kdo tomu dnes ještě věří? Aneb všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější. Pro „nadlidi“ platí jiné výklady zákonů, či dokonce přímo jiné zákony. Ano, spravedlnost je iluzí, někdy fungující, často ne. Není slepá, nýbrž oslepená. Stejně jako kníže Jaromír či biblický Samson. A jako viděl Caesar mezi svými vrahy i Bruta, i ona v poslední chvíli zahlédla, že se na ni vrhají mnozí z těch, kteří by ji měli chránit a milovat. S vypíchnutýma očima a probodnuta vlastním mečem se smutně plazí v blátě cesty s marnou nadějí, že se najde někdo, kdo ji zvedne a zachrání.

Ovšem co lze vypovědět o lidstvu jako celku? Jaké je ve skutečnosti? Ani o něm nejde mít přehnané iluze. Jako malý jsem hltal seriál jménem Knight Rider (úžasné mluvící autíčko, co řídil David Hasselhoff s květákem na hlavě, a díky kterému už mi žádné jiné auto nebude nikdy dost dobré). Na konci prvních dílů vždy zaznělo dramatickým hlasem: „One man can make a difference.“ Ani tomu už nevěřím.

Vzpomínám si, jak jsem v téže době objevil i útlou knížku plnou obrázků. Tuším, že se jmenovala „Hook“ a na jejích stránkách prožíval fantastická dobrodružství chlapec jménem Petr Pan, co nikdy nechtěl vyrůst a zestárnout. Nechtěl dospět. Tehdy jsem to nechápal. Proč? Těšil jsem se, až konečně vyrostu a zmizí všechna ta omezení a zákazy a budu moct dělat všechno, co dospělí. Budu jedním z nich. Chyba. Jaká to bláhovost… Ale asi to je už tak dané, že se musí nejprve dospět, aby si jeden uvědomil, jak krásné bylo dětství ve světě, který se zdál nekonečně dobrým a nádherným. Ten svět se nezměnil, akorát to kouzlo vyprchalo. Prý se tomu procesu, té deziluzi, říká dospívání… Nyní už ti rozumím, Petře Pane. Škoda, že jsem vyrostl. Škoda, že musíme všichni vyrůst a nemůžeme navždy zůstat těmi bezstarostnými bezelstnými dětmi. Ale možná že tam uvnitř v každém z nás přežívá trochu z Petra Pana. Doufám. Protože když ztratím své iluze… co mi potom zbude?