Smysl života?

Zdálo by se, že neustále se vracet k některým tématům je přímo zločin. Vždyť už se toho o nich napsalo a řeklo tolik! Proč se bezustání nimrat v tom samém, milionkrát omílaném a stejně nezodpovězeném? To mi přišlo na mysl za sladkobolných tónů linoucích se z reproduktorů rádia za mými zády. Kolik jen zamilovaných písní už proniklo k našim uším! Jde to vůbec spočítat? A kolik básníků usedlo s perem nad list čistého papíru, aby ho odshora dolů zaplavilo milostnými verši? Kolik románů o lásce chytá prach na policích knihoven a kolik romantických komedií a dramat procestovalo kina či zabloudilo na televizní obrazovky? No hrůza! Takže nebojte, lásce se obloukem vyhnu (stejně jako ona se vyhýbá mě). Nicméně zrovna tak jako ona patří ke skrz naskrz provařeným tématům třeba i otázky po smyslu života.

Jenže co si pod tím pojmem vůbec představit? Po čem se pídíme, tážeme-li se na „smysl života“? První problém vzniká hned v okamžiku, kdy si právě dostatečně nevyjasníme, jak ho správně chápat. Nezajímá nás nyní to, o čem lidé hovoří jako o smyslu „svého“ života. Ať už se jedná o to nebo ono, mluví o něčem, co nelze vztáhnout do obecné roviny. Něčí rodina, firma, peníze, umění… nechme to soukromému údělu (a přesvědčení) každého. A podobně se nemůže v našem hledání omezit pouze na lidské plémě. Vždyť život představuje něco neskonale víc! Patří sem nejen člověk, ale každý živočich a rostlina. Každý živý organismus!

A proto, vydáme-li se na dobrodružnou plavbu pátrající po smyslu života, můžeme naši otázku přeformulovat do srozumitelnější podoby: Co spojuje všechny živé organismy? Smysl života přeci musí být společný všem živým tvorům a zároveň musí být pro všechny stejný. Ovšem existuje vůbec něco takového? Ano. Snaha o zachování sebe sama a vlastního genetického kódu. Můžeme tedy toto považovat za smysl života?

Pokud ano, hned před námi vyvstane první dotěrná námitka. Žádný život přece netrvá věčně. (Ostatně co vlastně nepodléhá času?) Tím tedy úspěšně zpochybníme první bod, jelikož nikdy nedojde naplnění. Platí jen po určitou dobu trvání. Všechno živé umírá. Sebezáchova je pouze dočasná. Upravíme proto naši tezi, že sebezáchova je nezbytně nutná pouze do chvíle, než dojde k předání genetického kódu? V ten moment se na nás jako lavina vyřítí další palčivé otázky. Proč je nutné zachovat naše geny do dalších generací? Jaký je konečný cíl? Jestliže lze najít smysl v budoucnosti, jak pomůže naší přítomnosti? A existuje vůbec finální smysl a rozuzlení všeho? Pokud ne, jaký smysl má nekonečně se táhnoucí řada potomků? A život jako takový?

Kde hledat odpovědi? Kdo je zná? Vždyť nikde nejsou k mání… Nebo je pouze nezvládneme uchopit naším omezeným rozumem? Tak či onak, nevíme. Nikdo tyhle ani řadu dalších otázek nezvládne zodpovědět. To plní každou lidskou bytost zoufalstvím. Většina si ho neuvědomuje v pravé podstatě, neumí ho popsat ani uchopit, přesto v nás zůstává hluboko zakořeněné a tlačí nás k tomu, abychom usilovali o to ho překonat. Proto člověk hledá smysl „svého“ života, proto se uchyluje k náboženství (i věda je svého druhu náboženstvím) – vše je totiž vírou v něco (jedno v co, hlavně v něco!). Člověk hledá naději, kterou bytostně potřebuje. Naději, že existuje cosi „víc“, cosi přesahující možnosti jeho rozumového a smyslového poznání a chápání. Naději, že ačkoliv nerozumíme smyslu bytí, neznamená to, že ten smysl tu není a že neexistuje víc, než co jsme schopni vnímat. Protože pokud by opravdu neexistoval, jaký smysl by vůbec mělo žít?