Slzy štěstí a zoufalství

Je až s podivem, jak blízko k sobě mají některé emoce zdánlivě zcela odlišné. Přímo nesmiřitelné! Opačné jako den a noc, sucho či mokro. Existují vedle sebe a překrývají se jedna přes druhou, přestože vzájemně připomínají vodu a oheň. Žasnu nad jejich silou, rozmanitostí a vůbec jakousi podivnou mocí, tak trochu pohádkovou a záhadnou zároveň, kterou disponují. Představit si život bez nich? Nesmysl. Jak by vypadal? Člověk bez citů by nebyl víc než kusem studené skály.

Nechápu je. I když si vezmu na pomoc chytré knížky (ehm), ponořím se do studia psychologie (ehm) a budu se pídit po všemožných informacích (ehm), beztak nenaleznu odpovědi, po nichž prahnu. Jak je možné cítit se v jednu chvíli neuvěřitelně krásně, zároveň však v ten samý moment trpět víc než při středověké tortuře? Jak je možné sedět na pláži a čelit přílivu vln z moře štěstí, a přitom vnímat, jak mi kůži skrápí proudy zoufalství? Jak je možné, že překypuju takovou radostí, až se mi skrz víčka derou slzy a div, že se nerozbrečím, a zároveň jen tak tak nepláču smutkem a bolestí? Vysvětlete mi to, prosím.

Nerozumím tomu. No schválně. Už se vám stalo, že jste prožili nejkrásnější odpoledne v životě, které ale současně platilo za to dočista nejhorší? A pozor, nemyslím to tak, že výborně začalo a v jeho průběhu se přihodilo cosi zlého. Kdepak. Je vám nádherně, ačkoli stěží potlačíte třes rukou a nohou, jak hrozná muka zažíváte kdesi hluboko uvnitř. Ve stejný čas na stejném místě.

Představte si, že přešlapujete krůček od ráje. Vidíte před sebou tu mohutnou impozantní bránu? V dálce za ní se cosi rýsuje… K uším vám doléhají podivné zvuky, že ano? Také je slyším… Jsou čarokrásné, plné harmonie a prodchnuté líbeznou melodií… Stačí natáhnout ruku, vzít za kliku, mocně zatlačit dovnitř a otevřít. Zvedáte paži, abyste se dotkli brány. Ale nepatrný kousíček vám chybí! Ani ne centimetr, pouhé milimetry! Natahujete se ze všech sil, bojujete, tlačíte konečky prstů kupředu… Nic. Malilinkatý ždibíček vás dělí od vytouženého cíle. Zkusíte přistoupit blíž. Nejde to. Všude kolem se rozprostírá rudý oceán horké lávy. Krčíte se na ostrůvku velkém jako vaše nohy. Krok jakýmkoliv směrem a shoříte na popel. Zachráníte se jedině v ráji, jenže právě cesta do něj vás zahubí…

Nechte se na okamžik unést myšlenkou, že se nacházíte kdesi v jižní Itálii políbené letním sluncem… Šílené vedro, rtuť teploměru letí vzhůru a slunce praží, jakoby se rozhodlo všechno spálit. Potíte se, tělo vám pulsuje horkem, ze všeho kolem sálá žár… Cítíte, jak se vám mokré oblečení lepí na rozpálenou kůži, že se vám co chvíli začne vařit mozek, hlava třeští… a najednou se přímo před vámi zjeví ta nejbáječnější zmrzlina. Bože! Obrovská čokoládovo-vanilková zmrzlina té nejlepší kvality… lahodná a osvěžující… tak velká, že krom hlavního kornoutu potřebujete ještě jeden, aby vám nespadla na zem. Můžete se touhou po ní zbláznit, vaše chuťové buňky jančí, a přesto… Ne. Není pro vás. Jste pouze odsouzeni sledovat, jak si ji bere kdosi jiný. O to víc trpíte.

Věříte mi? Že lze být zároveň neuvěřitelně šťastný i smutný, že radost a žal jsou schopny jít ruku v ruce vedle sebe, ba co víc, objímat se a líbat? Nelžu vám (i když se jedná o základní předpoklad spisovatelského umu). Jsem z toho zmatený. Stoupám ke hvězdám a přitom padám do propasti.