Šlapal jsem zelí

Byl pozdní večer, kolikátý únor? Večerní únor – byl zimy čas. K předložení jízdenky vyzýval průvodčího hlas, když škola se nachýlila a domů jel jsem zas… A jak jsem tak vytahoval jízdní doklad, všiml jsem si v peněžence i vstupenky na ples. V ten moment jsem si to asi poprvé vážně uvědomil. Půjdu na ples. A dobrovolně! Sám jsem si lístek koupil, aniž by mi kdo držel pistoli u hlavy. Dokonce jsem se bál, abych neslyšel ono zlé slovíčko: „Vyprodáno!“ Neuvěřitelné. Chápete to? Já, ostuda parketu a taneční dřevo s hudebním hluchem a chystám se na ples! Svět se zbláznil.

Chcete znát důvod tohohle šílenství? Věděl jsem totiž, že na něm potkám tu, která mi ukradla srdce. A v skrytu duše jsem už osnoval plány, jak si s ní zatancuju a… a sakra. Tancovat! Jak jen jsem mohl na tohle zapomenout? Vždyť tancovat neumím! Ve svých geniálních propočtech jsem udělal drobnou, ale fatální chybu. A ta teď hrozila zbortit celý vesmír. Co s tím? Zbýval mi jeden jediný víkend a pár dní k dobru, abych se sám naučil to, co jsem nezvládl za půl roku pod odborným dohledem! Jenže tentokrát mě hnala kupředu obrovská motivace.

Kromě ní mi hrál do karet ještě jeden trumf. Má sestra! Ne, nesmějte se, občas se dá využít i jinak než jako zástěna proti poryvům větru. Té tanec potíže nečiní a naopak hopsá v pokračovacím kurzu, zatímco já utekl už z toho základního.

Začali jsme tradičně, tedy opakováním. Co za tance si pamatuju? Ha. To bylo rychle hotové. Spíš bych z hlavy vymyslel celou periodickou tabulku prvků, než bych dal do kupy pár základních kroků. A poznat tanec podle hudby? Vy blázni! Nezbývalo, než se na všechno vrhnout pěkně od začátku. Od píky valčík, polku. S tím ovšem nastal další těžko řešitelný problém: Kde trénovat? Okopal jsem (kromě sestřiných nohou samozřejmě), snad všechny možné skříně, stoly, židle a kdoví co ještě po celém bytě. A o výsledku se nedalo hovořit ani náhodou.

Nevzdal jsem to. Druhý den jsem vyrazil do boje znovu. Dřel jsem do úmoru a potil krev, jako bych se připravoval na zápas o titul mistra světa v těžké váze. To by mi bylo ještě hej! Tohle oproti tomu… Ale ano, sem tam se objevil světlý moment! Postupně jsem si ukládal do paměti stále nové a nové kroky, začínal rozlišovat mezi levou a pravou, získával pohyby a rytmus, dokonce – a teď pozor! – se mi to i zalíbilo. Trochu (tak dobře, hodně). I když jsem si vyslechl spoustu uštěpačných poznámek, bavilo mě. A kupodivu jsem se i zlepšoval (neporážel jsem nábytek).

Najednou jsem si žádal lekce navíc a sestra odmítala pokračovat funíc na pohovce. Když jsem si večer čistil zuby, tančil jsem si u toho ča-ču. U snídaně – zatímco jsem si mazal chleba – přišel na řadu jive. Na zastávce blues, ve škole valčík, cesta na nákup ve stylu country… Neudržel jsem nohy v klidu, ať už jsem se potloukal kdekoliv a vyváděl cokoliv. Žil jsem tancem. Do uší sluchátka a trénovat!

Za chvíli mi byl byt malý a museli jsme ven. Na parkovišti jsme vytáčeli waltz, na dětském hřišti tango. Rumba, foxtrot, salsa… Kolik jen jsem těch tanců náhle znal! Cítil jsem, jak s každým povedeným krokem rostu a získávám jistotu a sebedůvěru. Ještě v den plesu jsem vyhnal sestru ráno místo do školy do mrazu za barákem a cvičit, cvičit, cvičit! Jaképak učení, generálku potřebuju! Když skončila, vystřelil jsem radostí ruce vzhůru a vyskočil, jak nejvýš jsem dokázal. „JO!“ řval jsem a křepčil na zasněženém pískovišti. „JO!“ křičel jsem radostí a jančil v euforii, zatímco dva čtyřnozí diváci za plotem to vše kvitovali hlasitým potles… ehm štěkotem.

A potom… jednoho středečního večera v březnu… nadešla chvíle rozhodnutí. Připadal jsem si jako boxer kráčející do ringu, kolem kterého hučí tisíce diváků. Jedna chybička a veškerá snaha přijde vniveč. Musím se soustředit. Na každičký pohyb, detail, krůček… Žádné škobrtnutí, přešlap, nemotorný pohyb… Všechno přesně podle plánu… Nezmatkovat, nepanikařit, pořád si v hlavě opakovat pokyny… Dávat si pozor na držení těla, hudbu, parket…

Záhy jsem zjistil, na co celá příprava byla. Jo, přesně na to. Ča-ča? Dvakrát (nutno podotknout za netancovatelných podmínek). Rumba, můj srdcový trumf v rukávu? Vůbec! A další tance z mé přebohaté výbavy? Sporadicky. Pořád dokola akorát polka a valčík stylem „netancuj, uskakuj“. A když jsem konečně tancoval s tou, kvůli které jsem se rozhodl to všechno podstoupit? Šlapal jsem zelí. A řeknu vám, bylo to tak o hodně lepší.