Škorpion

Na břehu řeky sedí žába. Přijde za ní škorpión a povídá jí: „Žábo, potřeboval bych se dostat na druhý břeh. Neumím ale plavat a sám to nedokážu. Pro tebe by to byla hračka. Vezmi měna záda a pomoz mi tam, prosím.“ Žába na něj překvapeně vykulila oči, jakoby špatně slyšela. Poděšeně zakvákala: „Zbláznil jsi se? Kdybych to udělala, bodnul bys mě a já bych umřela. Ani náhodou!“ „Nebodnu, vždyť bych se pak sám utopil,“ dušoval se škorpión. Žába nad tím chvíli dumala, až nakonec svolila. Nebezpečný druh říkal pravdu! Neublíží jí, vždyť by takovou nepředložeností zahubil sám sebe. Přestala se ho tedy bát a dovolila mu, aby jí vlezl na záda. Když se však ocitli v polovině řeky, ucítila prudkou bolest. „Proč jsi to udělal?“ divila se ve smrtelné křeči. „Teď se utopíme oba…“ Škorpion jen smutně hlesl: „Já vím, ale nemohl jsem si pomoct. Jsem už holt takový…“

Miluju bajky. Skrývá se v nich nezměrná moudrost a přitom jsou napsány jazykem, který pochopím i já. Největší oblibě se u mě těší právě ta o žábě a škorpionovi. Častokrát si ji vybavím v různých životních situacích, kdy si lámu hlavu nad tím, proč jsem se zachoval zrovna tak a ne onak. Kolikrát si v duchu nadávám a lamentuju nad svým počínáním. Proč jsem to udělal? Kroutím nechápavě hlavou a vyčítavě se dívám do zrcadla. To jsem tomu zase dal… Proč jsem si nevybral tu druhou variantu? Proč jsem neposlechl rozum? Zbláznil jsem se snad? Ne. Jen jsem už prostě takový. Škorpion…

S oblibou pozoruji druhé lidi. Co dělají, říkají, jak se chovají a vystupují… Někdo je nazývá mravenci. Pro jejich hemžení. Množství. Neutuchající činnost. Já o nich ale radši hovořím jako o kobylkách. Ani nevím, proč se mi to zdá přiléhavější… Každopádně. Vyplatí se mít oči otevřené a uši nastražené a všímat si věcí kolem sebe a dobře si je pamatovat. Čím déle někoho sledujete, tím lépe odhadnete jeho reakce na určité situace. Víte, jak se zachová. Kalkulujete s tím a využíváte to ve svůj prospěch.

A ač jsem jinak téměř dokonalý, čas od času na sobě najdu i já pár chybek. Budiž, ne pár, ale hodně. Fajn, tak hodně moc. A ano, přiznávám, občas by se spíše hodilo použít slovo hrubky. Sice osobně některé z nich považuji za roztomilé a neškodné, nicméně okolí… Čert to vem, hromada z nich mi sakra vadí a rád bych se jich zbavil! Stokrát jsem si sliboval, umiňoval, svatosvatě přísahal, že teď… teď už… Houby. Sliby chyby. Z  velkých plánů pokaždé zbylo jen malinké torzo a někdy ani to ne. Kolik jen jsem si dával předsevzetí a kolik jich zase hezky potichu vyšumělo do ztracena! Chtěl jsem… vážně jsem chtěl… Ale nešlo to. Nedokážu to. Nezměním se. Jsem, jaký jsem, jsem škorpion…

Vede se názorový spor o to, zda jedince ovlivňují více geny, nebo prostředí (resp. výchova), ve kterém žije. Co kdybychom zaměnili dva čerstvé novorozence? Dítě z rodiny vrahů a kriminálních živlů nejhoršího ražení podsuneme do spořádané a slušné rodiny, zatímco jejich robátko se bude protloukat bídou mezi zločineckou spodinou? Kdo by z koho vyrostl? Okolí by je jistě navenek utvořilo k obrazu svému, jenže uvnitř… tam hluboko uvnitř by pořád číhal jedovatý škorpion připravený bodnout v nestřežené chvíli. Existencionalisté by poznamenali, že k tomu dojde v okamžiku existencionálního prožitku, v kritickém momentě, kdy se člověk přiblíží své podstatě, tomu, čím ve skutečnosti je…

Někdy si svým chováním očividně škodím. Určitě však nejsem první ani poslední, komu se to daří. Slýchávám poté stejně překvapené jako nechápavé dotazy, proč jsem to, či ono spáchal, proč jednám iracionálně a pošlapávám své (ach ano, tolik racionální!) zájmy. Ano, vím to. Častokrát si to i uvědomuju (dokonce!). Ovšem nic s tím nezmůžu. Naskýtá se ale otázka, zda lze jedinci přiřknout právo zasáhnout do svobody druhého člověka a omezit jeho chování, když si s ním ubližuje a škodí? Co jestliže se někdo rozhodne podřezat si žíly? Máme právo mu v tom zabránit? Já a John Stuart Mill se domníváme, že nikoli. Diskutujme s ním, apelujme na něj, přesvědčujme ho… ovšem nic víc. To už je ale zase jiný problém zasluhující si vlastní prostor. A jelikož nechci, aby usnulo i těch pár posledních čtenářů, co dosud statečně bojují s nudou a nezanevřeli na mě, raději toho pro dnešek nechám. Ale nebojte, nezbavíte se mě. Vrátím se. Jsem už holt takový. Škorpion…