Nezdary

Březnový pátek, shodou okolností ještě pěkně studený, jsem razil do školy na přednášku z civilizačních onemocnění. Vstávám kvůli ní před šestou, trmácím se dvacet kilometrů přecpaným autobusem, potom přes půlku Hradce pěšky a proč? Abych přišel a přednášející nepřišel. Už zase… A zase, aniž by se to kdokoliv ráčil alespoň oznámit všem těm chudákům studentům, co tam statečně mokli venku se mnou. Pět, deset, patnáct minut… Akademická čtvrthodinka dávno pryč a kde nic tu nic. Ostatní se trousí zklamaně pryč, jen my dva s Karlem zůstáváme. Nespěcháme.

Když už jsme si udělali takový hezký výlet, tak aby nebyl úplně zbytečný (další přednáška samozřejmě taky odpadla!), zalezeme pod střechu příjemně vytopené kavárny. Řeč přijde na všechno možné a jak jinak – i na ženské. Což v Karlově případě platí spíše za tragikomickou vsuvku konverzace. A taky že jo! Ještě nám obsluha ani nedonese kávu a užuž schovávám tváře v dlaních, abych se kamarádovi nezačal smát. Ovšem nic ve zlém! Přesto se hned dopálí. „Co je na tom tak směšného?!“ ptá se dotčeně zvýšeným hlasem. „Jak se to vezme,“ uculuju se, „pro tebe nic, pro mě všechno! Napíšu o tom fejeton.“

„Hm… děkuju, to mi teda uděláš pěknou reklamu,“ zlobí se kamarád, jenže za ty roky už poznám, že to nemyslí špatně. Zakloní se na židli, smutně si povzdechne a bezmocně rozhodí rukama. „Sakra v čem pořád dělám chybu, že vždycky slyším jen: ‚Víš, Kájo, ty jsi tak strašně hodnej a milej kluk, ale…‘ nebo ‚Hrozně moc si vážím našeho přátelství a nerada bych na tom něco měnila…‘ Já už to ALE tak nesnáším,“ zoufá si. Usrknu horké kávy, vytáhnu notýsek a škodolibě si pořizuju první poznámky.

„Hele, někdy neslyším ani tohle. No fakt. Vzpomínáš na zkoušku z renesance? Jedu vlakem domů a se mnou naše milá, chytrá a půvabná spolužačka [čtenář nechť promine, že tentokrát zamlčím jméno], oba jsme to zvládli v pohodě, hovor plynule ubíhal stejně jako krajina za oknem a já – bez jakýchkoliv postranních úmyslů zdůrazňuju! – v tu chvíli nevinně navrhl, že bychom ‚třeba mohli zajít na ten film‘ o kterém jsme předtím mluvili a co právě hrají. Reakce?“

„Povídej, draku.“

„Vyděšený výraz v očích, zmatená mluva, honem se oblékla a užuž se hrnula ke dveřím a vystupovala! Smutné o to víc, že vlak ještě ani nezastavil…“

„A nezkoušel jsi sbalit nějakou na psa?“ přehodím hovor na jinou výhybku.

„A jakoby se to tobě s Rexem dařilo, co?“ ušklíbne se jízlivě.

„Rex je specifický druh psa,“ pokrčím rameny a vzpomenu si na chlupatou kouli blech, co už mi téměř rok dělá společnost.

„To víš, že jsem to zkoušel. Před časem jsem potkal při venčení dívku tak hezkou, až se mi zatajil dech a sevřelo srdce, sotva jsem ji spatřil. Stejně jako se Alexovi sevřel žaludek, sotva zahlédl její bezbrannou čivavu. Dali jsme se do řeči. Bylo kolem desáté večer, na nebi zářily hvězdy a my tokali a tokali… Ach ano, jaká jen to byla romantika! Pravda, mnohem víc hladila Alexe než mě, ale co… Skoro tři čtvrtě hodiny uteklo jako voda. ‚Mohli bychom jít příště venčit spolu,‘ navrhuju s nadějí v hlase, když se loučíme.

‚Třeba,‘ odvětí neurčitě a mizí ve vchodu.

‚Počkej, a jak se domluvíme?‘ křiknu za ní zmateně.

‚Zavolej mi.‘

‚Vždyť nemám tvoje číslo!‘

‚To nevadí!‘

Paráda, co říkáš? A ještě jednu příhodu s Alexem. Když už budu slavný, ať to stojí za to… On mi totiž kolikrát nedá ani šanci navázat bližší kontakt! Vyštěká mazlíčka objektu mého zájmu způsobem, že peláší tři bloky daleko, než se vůbec ohlédne. Zrovna takhle si dovoloval na jednoho bílého smetáka s nádhernou paničkou! A co se nestalo? Poprvé je zahnal oba pryč, než jsem kváknul slovo, a když mi náhoda věnovala druhou šanci, sotva nás ta spanilá víla spatřila, popadla milého mrňouse do náručí a se slovy: ‚Pojď, vy se přece nemáte rádi!‘ utekla. Stál jsem tam, smutně se za ní díval a na rtech mi uvízlo pouze: ‚Ale já tě mám rád…‘ A ta čtyřnohá bestie u mých nohou? Ta liška podšitá, ten mrzák, ten hajzlík, ten gauner, ten zloduch?! Spokojeně si dřepěl uprostřed chodníku, držka od ucha k uchu a oči plné triumfu. Jakoby se mi smál a mstil za všechny ty hárající feny za plotem, ke kterým nesměl: ‚Když si neskočím já, tak ani ty…‘ Úplně jsem mu to viděl na očích, zmetkovi…“

Dopiju poslední lok kafe a spokojeně schovám zápisník zpátky do tašky. Tolik materiálu! Přece jen ta cesta stála za to. „Jestli tohle někdy vyjde na internetu, roztrhnu tě jako hada,“ syčí ještě Karlík, když platíme a odcházíme. Ale to už mám jasno. „Neboj, pošlu ti odkaz…“