Nespravedlnost dějin

Každý národ má své hrdiny. Významné osobnosti, nad kterými se dme pýchou. Ty, jež oslavuje a uznává. Zároveň se však v jeho paměti najdou i nepřátelé, zrádci, škůdci, negativní a nežádoucí postavy. Ať už hodní či zlí, někdy se ve škatulce ocitnou ne úplně po právu. Platí za jeden z rysů dějin, že se nezřídka dopouštějí nespravedlnosti. Nebo snad stojí na vině špatná paměť národa? V českém prostředí bychom našli vícero příkladů a jistě i jinde, jak se mnohdy fakta rozcházejí s obecně vžitým míněním. Zajímavé svědectví o tom vydává i vláda lucemburské dynastie na českém trůnu.

Byli čtyři. Jan, Karel, Václav a Zikmund. Na královském stolci seděli od roku 1310 do roku 1437. A zatímco druhý z nich, Karel IV., se vryl do paměti všech jako jeden z největších Čechů (dokonce triumfoval v celorepublikové anketě na toto téma), zbylý triumvirát dopadl neslavně. jan, král cizinec a král diplomat, se v hodinách dějepisu příliš neřeší. Moc tu nepobyl, a když, vracel se pouze pro peníze na svá dobrodružství a zastavoval kvůli nim královské hrady a majetek. Václav IV., syn tolik nepodobný otci, až se tomu nechce věřit. „Oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, daleko dbalejší vína, než království svého,“ napsal v Historii české pozdější papež Pius II. A Zikmund? Ta liška ryšavá, co zašantročila Braniborsko, nechala upálit mistra Jana a ještě proti Čechám organizovala křížové výpravy? Jaký jiný náš panovník je v národním povědomí zapsán tak negativně?

Toliko stereotypy, se kterými se setkáváme – bohužel – i dnes. Ponechme teď v klidu spát Karla IV. Zaslouží si to, vždyť byl jedním z největších panovníků v evropských dějinách vůbec! Vyrovnat naše současné politiky na sebe, nebudou mu šahat ani po paty, natož po kotníky. Osoba Karlova formátu nám v dnešní době zoufale chybí a je to znát…

Každopádně k tatíkovi. Přízviska král cizinec, král diplomat, jsou přiléhavá. Vžijme se však do tehdejší situace. Česká reprezentace se po vymření Přemyslovců a čtyřech nepříliš šťastných letech domluví s Jindřichem VII. Lucemburským, králem Svaté říše římské, na Janovi jako budoucím vládci. Přitom sotva dovršil čtrnácti let! Je vychovaný v rozdílných poměrech a názorech, přichází do neznámého prostředí ovládaného sebevědomou šlechtou, neumí slova česky a o čtyři roky starší manželka, Eliška Přemyslovna, taktně řečeno, nepředstavuje zrovna ideální družku. Šlechta ho navíc nutí k tomu, aby se místo cizími rádci obklopoval domácími velmoži, kteří – aby toho nebylo jo málo – ještě soutěží mezi sebou navzájem.

Jak tohle asi mohlo dopadnout? No blbě… Představme si – s trochou nadsázky samozřejmě –, jak nějaký nebohý kluk z ciziny rovná tu naši dnešní sebranku do latě… Moc to nejde, co? A tak po letech půtek a přetahování, vzájemných intrik a nejrůznějších bojů předává nakonec Jan moc v zemi do rukou šlechty a orientuje se na zahraniční politiku. Asi nebudeme daleko od pravdy, když nás napadne, že ze zdejších poměrů byl tehdy mírně… roztrpčený. A za sedm století se toho zase tolik nezměnilo, že..

Přesto se Honza za hranicemi snažil. A jak! Připojil Slezsko. Ale pozor, ne ten zbyteček, co nám zůstal po prohraných válkách o rakouské dědictví, nýbrž Slezsko celé! A trvale k Čechám přičlenil i Chebsko, tehdy třikrát tak velké. A jeho význam nejlépe ilustruje úsloví, které se tehdy vžilo v Evropě: „Bez Boha a českého krále nelze vyřídit svou věc“. Kromě toho Jan zametl cestičku na říšský trůn prvorozenému synátorovi, což si rovněž zaslouží pozornost. On to byl tehdy sakra kumšt! Kájovi nespadl trůn krále (a později císaře) Svaté říše římské do náruče jen tak pro nic za nic, pouze pro jeho hezké oči. Kdepak.

Dokonce i školákům je dobře znám Janův tragický konec v bitvě u Kresčaku. Slepý se zde nechal vést přímo doprostřed bitevní vřavy. Jistě nepočítal s tím, že by přežil. Rozhodl se tak ukončit život způsobem hodným opravdových hrdinů. Svědčí to o jeho nesmírné statečnosti a zároveň i věrnosti a loajalitě vůči francouzskému spojenci Filipovi VI. Eduard III., anglický král a vítěz bitvy, údajně nad Janovou mrtvolou pronesl: „Padla koruna rytířstva, nikdo nebyl podobný tomuto českému králi.“ Ať už je to skutečnost, či spíše pouze báje, podobné legendy v sobě mívají alespoň zrnko pravdy. A Jan byl panovník, který si uznání zaslouží.

Pokud se posuneme v čase kupředu a zastavíme se u Václava IV., uznejme, že jablko padlo skutečně poněkud dále od stromu, než se čekalo, a chyběly mu nadto otcovy diplomatické schopnosti a dovednosti vůbec. Ale nezapomínejme na dvě věci. Tatík Karlík nasadil laťku proklatě vysoko, to za prvé. Hlavně však, a to je důležité mít na paměti, v době Vaškovy vlády se projevila řada problémů, které buďto předtím pouze bublaly pod povrchem, nebo ani neexistovaly.

Předně se tu objevilo papežské schizma – dva náměstci boží na zemi, oba prohlašující, že jen oni jsou tím pravým, a po určité době se ke dvěma řvoucím kohoutům přidá ještě třetí. No hrůza. Dnes by nás taková situace možná pobavila, nicméně tehdy? Ve středověké křesťanské Evropě? Průs… průšvih až na půdu! A kdo to měl řešit? Samozřejmě Václav z titulu římského krále, kam ho instaloval – jak jinak - papá. Jenže jak? Nic podobného se nikdy předtím nestalo! A tak se krize církve a společnosti stále prohlubuje a blíží se okamžik, kdy na scénu vstoupí mistr Jan Hus…

Zároveň propuká i hospodářská krize a v 80. letech se přidá ještě mor. Čechy zasáhne jako první a v plné síle. K tomu konflikty se šlechtou. Nemysleme si, že půtky s velmoži za Karla nebyly. Jenže nyní nabývají podoby otevřené vnitřní války. A tak, aniž bych omlouval krále, kterého říšští kurfiřti (volitelé) sesadili z trůnu jako „neužitečného, líného a zcela nezpůsobilého“, jen upozorňuju, že je záhodno nahlédnout na celou věc ze širší perspektivy. A nezapomínat ani na to, že samotný Václav po vládě nijak nebažil. Špatně zvolená výchova způsobila, že k panovnickým povinnostem cítil odpor, ještě ani neusedl na trůn… Proč se pak tolik divit, že od nich neustále utíkal k zábavám, lovům a pitkám na svých oblíbených hradech? Kolik lidí se dnes nechová stejně? Nesnaží se aspoň na chvíli utéct z reality? Bohužel u vladaře je to vidět o něco víc a následky jsou horší než u „obyčejného“ člověka.

A co ta šelma ryšavá, jak pojmenoval Zikmunda Lucemburského radikální pražský kazatel Jan Želivský? Hned na úvod vyplouvá stará bolest: Zikmundovi se klade za vinu smrt Jana Husa. Dal mu ochranný glejt a… a 6. července 1415 hoří nebohý mistr na kostnické hranici. Jak je to možné? Docela jednoduše. Zikmund byl v té době králem Svaté říše římské, tudíž představitelem světské moci, a ochranný list platil pro průjezd oblastmi říše. Husa upálila katolická církev. Nad ní a nad jejím rozhodováním postrádal Zikmund kontroly. Co se dá namítnout, že mohl zakročit pomocí hrubé síly, Husa zachránit vojensky. Jenže… takový krok by byl ze Zikmundova pohledu krajně netaktický v cestě za císařskou korunou. Navíc slavil úspěch, když koncil zvolil nového papeže Martina V. a sesadil tři předchozí. Co Husova smrt rozpoutá, si tehdy asi stěží kdo dokázal představit.

V souvislosti s tím se nám vyrojí další „přitěžující“ okolnost. Zikmund táhl proti Čechám v čele křížové výpravy – a to ne jednou. Ale co kdo čekal jiného? Husité v té době platili očima katolické církve za kacíře, Zikmund byl římský král a ergo opora papeže, navíc legální dědic českého trůnu! Po korunovaci v roce 1420 byl následně na čáslavském sněmu sesazen. Vyčítal se mu Hus, křížová výprava, a že jaksi někam zašantročil Braniborsko. To Braniborsko, které připojil Karel IV. a ustavil, že nikdy nemá být odtrženo od českého státu, zároveň však to Braniborsko, které moudrý panovník odkázal synovi a dal mu tím pádem moc s ním nakládat…

A co teprve husitství? Další kapitola sama pro sebe. Na jedné straně vrchol českých dějin. Doba, kdy se stateční bojovníci kalicha ubránili celému světu a vymohli na basilejském koncilu uznání přijímání podobojí, tedy čtvrtinu svého programu a snažení. Epocha, která si zaslouží obdiv. Tak vypadá jedna strana mince. Pravdivá, líbivá, žel i do jisté míry idealizovaná. Ta druhá strana je rovněž pravdivá, ale už o poznání méně hezká. Jedná se o dobu, kdy je pustošena zem ať už katolíky či kališníky, kdy se český stát dostává do hluboké krize politické, náboženské a hospodářské, doba, kdy jedni bojují za ideje a druzí pod jejich rouškou kradou, doba, po jejímž konci už husité nejsou kacíři, leč celé království se ocitá v mezinárodní izolaci a nikdo netuší, co bude dál… Jenže to už nezní tak pěkně, tak se o tom radši moc nemluví.

Takže co závěrem? Historie je jako mince. Vždy má dvě strany a nikdy není černobílá.