Nesmírné vesmírné nesmysly

Bolí mě za krkem jako Michelangela, když maloval strop Sixtinské kaple. Ale stejně jako jemu, i mně to stojí za tu námahu a bolest. Sleduju krásu – a zde mistr promine – ještě větší. Hvězdy. Nebeská klenba se oblékla do tmavé róby a stovky třpytivých zrníček se mi blýská nad hlavou. Ono jich tam leží mnohem víc a také jsou nesčetněkrát větší, než jak se jeví mně, titěrnému tvorečku na jedné zapomenuté planetě kdesi v bezvýznamné sluneční soustavě. Tu pro změnu najdeme v galaxii s poetickým názvem Mléčná dráha. Nepřekvapí, že se jedná o součást tzv. Supergalaxie… a suma sumárum, všechny tyhle krámy se nachází ve vesmíru. Ale kde se sakra nachází vesmír jako takový?

S potěchou sobě vlastní jsem si vypsal seznam jednoduchých otázek (např. Je vesmír skutečně nekonečný? Existuje ve vesmíru život mimo Zemi?) a následně jsem se rozhodl pídit se po odpovědích. Jak jen to slušně říct… No prostě po přečtení prvního odborného článku pojednávajícího obecně o vesmíru jako takovém (nevinný úvod do problematiky), jsem pochopil, že nepochopím. Už jen proto, abych se prokousal na konec té nesmírně poutavé četby, bych potřeboval samostatnou knihu s asi milionem stránek vysvětlujících zhruba každou druhou větu (a to si ještě fandím).

Raději jsem dal přednost svým laickým, až odporně triviálním úvahám. Nezapomínejte, že ty nejgeniálnější nápady se většinou rodí na tom nejjednodušším základě. Ovšem tím nic nenaznačuju… Řekneme-li, že vesmír je nekonečný, fajn. Jenže už samotná „nekonečnost“ mi moc nejde pod nos. Problém se zřejmě nachází v mém omezeném konečném mozku. Nějak si to nedokážu představit. I když tu tezi připustím, stejně to musí probíhat v nějakém prostoru. A co je ten zač? Odkud se vzal? Co se v něm nacházelo před vesmírem? (Údajně nic. Před Velkým třeskem prý neexistovalo vůbec nic, ani čas. No nezní to úžasně?)

Pak se nabízí druhá možnost, totiž překvapivě že vesmír je konečný. To jsme však udělali kotrmelec z bláta do louže. A copak se skrývá za hranicí toho prevíta? Nějaké další vesmíry? (To se pak nazývá multivesmír, tahle krupicová kaše vesmírů dohromady.) Nebo něco úplně jiného? Co to je? Odkud se to všechno vzalo? A hlavně znovu: Kde to do háje všechno, včetně nás, vězí?

Posuňme se dál. Úplně stejně mi leze na nervy fenomén času. Teď je nějaký časový bod. Před ním byl jiný, před ním zase jiný… Lze se někam dobrat? Najít začátek? Vždyť pokaždé muselo něco být předtím, než přišlo to potom. Pokud nám ovšem ke spokojenosti nestačí vysvětlení, že před Velkým třeskem nebyl ani prostor, ani čas, prostě prd. A pak mohutnou explozí vznikl tenhle maglajz všude kolem. Co se mimochodem prý pořád rozpíná (a jsem tam, kde na začátku) a to nikdy neskončí, leda by se zhroutil sám do sebe a bude… zase nic? Kdo má mít na tohle nervy? Už jenom ta myšlenka, že existuje nic (zkuste si to říct nahlas) a z ničeho vznikne všechno, mi přijde… poněkud těžko uchopitelná.

Ve světle těchto šílených otázek velmi dobře chápu, proč se lidé už od nejstarších dob upínali k božstvům a nadpřirozeným silám. Hledali vysvětlení, jistotu. Jenže s bohem (jakýmkoliv) brzy zapadneme do stejných problémů jako s prostorem a časem. Například „věčnost“… ta ať si padne s nekonečností kolem krku a vzájemně se plácají po ramenou. Pokud by nějaký tvor žil věčně, jak by jeho vědomí pracovalo s faktem vlastní existence? Nutně by muselo někdy započít svou činnost, čímž by popřelo to, že tu vždy bylo, je a bude.

A jsme ve vesmíru (resp. kdovíčems o kus dál) sami? To si kladu natolik otřepanou otázku, že nějak postrádám chuť i sílu se v ní začít nimrat. Snad jen tolik, že mi přijde poněkud absurdní, je-li všechno tak nekonečně nekonečné bla bla bla., že by jako na potvoru vznikl život akorát na jedné jediné zastrčené planetce jménem Země…

Tolik otázek a žádné odpovědi. Sokrates kdysi (údajně) pronesl: „Vím, že nic nevím.“ Mě však při psaní těchto řádků jímá nepříjemný pocit, ba doslova hrůza, že „vím, že nikdy (asi) ani vědět nebudu.“ Co naplat, nezbývá než doufat. Třeba jednou…