Neschovávejme hlavu do písku

Chybovat je lidské… nepopiratelná pravda. Když jsem si ji opět nedávno oživil, hned mi na mysli vytanulo pár lidí, kteří trpí hlubokým přesvědčeními, že oni „chyby nedělají nikdy“. Netuším, kde se v nich ona veskrze mylná představa bere a proč na ní tak neochvějně lpí. Připadá mi, že právě tito dokonalí, nad běžné lidi povznesení jedinci tropí ve svém úsudku i konání chyb ještě více než my, obyčejní smrtelníci. Co chyb, pitomostí! Určitě se každý s takovým neomylným božstvem někdy setkal (či spíše střetl?). Zážitky? Někdy komické, jindy děsuplné… Já osobně bych je kolikrát nejradši nakop- ale nechme toho. Jenom slušně.

Chybuje každý, ať se mu to líbí, nebo ne. Ukažte mi člověka, co se nikdy nedopustil žádné „koniny“, nic „nezvoral“, nespletl se v úsudku. Najdete ho? Pochybuju. Dokonce i já dělám chyby! (Ano, to není překlep.) A mohli bychom klidně pokračovat ještě dál. Ani bůh (takový či makový) není dokonalý. Tím míním zejména tu pasáž o stvoření člověka…

Jenže z chyby se neprávem vyrobil ohromný strašák! V práci, ve škole, v osobním životě… Vše v duchu hesla: „Vyhýbat se neúspěchu!“ Každý se bojí udělat chybu jako cosi špatného, ne-li rovnou trestného! A přitom se jí, mršky, nelze vyvarovat. Jedná se o naší přirozenost, nedílnou součást lidského bytí. Pozastavím se nad tím, co vídám jakožto hospitant (strašné slovo) během praxí na škole. Děti se kolikrát bojí vůbec otevřít pusu, aby to náhodou nebylo špatně, co řeknou. Brzdí se tím nejenom jejich iniciativa, ale i rozvoj. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Jistě. Ovšem ani nic nezíská… zůstane otrocky přešlapovat na místě. Stagnuje. I chyba znamená krok kupředu.

Neříká se nadarmo, že chybami se člověk učí. Když něco „zvojtíme“, nejlepší možný způsob, jak to přetavit v aspoň trochu pozitivní věc je, zamyslet se nad tím, uvědomit si, v čem jsme se dopustili omylu a proč, jak se ho příště vyvarovat… Existují chyby běžné a relativně neškodné, ale i hrubky fatální, mnohdy přerůstající do katastrofálních rozměrů. Tak jako tak – z každé chyby si lze vzít ponaučení do budoucna a pokusit se, aby vše špatné, co napáchala, bylo k něčemu dobré.

To ovšem nestačí. Často se zapomíná na to nejdůležitější. Když se dopustím chyby, měl bych to také uznat! A když si to situace žádá, přidat k tomu i omluvu. Hodně lidí něco podobného neumí. V úvodu jsem se zmínil o těch, kteří chybu nepřiznají nikdy, leda by je mučili a třeba ani tehdy ne. Jsou přece dokonalí! Najdou se tací, co připustí pochybení. Neradi, neochotně, ale přece. Jenže omluvit se už zapomenou. Ono to bývá často sakra těžké. Říct nahlas „mýlil jsem se“, či „zkazil jsem to“. Nota bene za to připojit dovětek typu „mrzí mě to“, „omlouvám se“. Dost to vypovídá o charakteru. Co s takovými, co i tváří v tvář nepopiratelné realitě, kdy každý vidí pravdu (a i jim dochází), bezustání kopou kolem sebe a obviňují všechny, jen ne sebe, pravého viníka?

Chyba nutně nepředstavuje největší zlo světa. Kolikrát se může nakonec ukázat i jako docela prospěšná. Zaslouží si ovšem pečlivou pozornost a správný přístup. Není nic příjemného se splést a někomu uškodit, ale pak záleží na každém z nás, kolik se v něm nachází slušnosti a cti, aby to dokázal přiznat a omluvit se. Postavit se k tomu čelem. Protože ať chybujeme sebevíc, nezavírejme před tím oči a neschovávejme hlavu do písku jako pštrosi a politici. Neutečeme. Uznat svoje chyby, omluvit se za ně a pokusit se je napravit – to je hodno opravdového člověka!