Na co je nám filosofie?

Filosofie se zrodila v době, kdy si už lidé dokázali obstarat bez větších problémů dostatek potravy, zajistit střechu nad hlavou či uchránit sami sebe před nebezpečenstvími na každém kroku. Jinak řečeno, naši prapředci se vypořádali s praktickou stránkou své existence – vydobyli si místo pod sluncem. A ejhle, co to je vůbec to slunce? To žhnoucí kolo, co putuje po obloze, mizí a zase se vrací zpět? Co to je za svět, v němž žijeme? Z čeho se skládá? Proč se…?  

Ve chvíli, kdy nemuseli den co den svádět drsný boj s přírodou o holý život, otevřel se jim prostor k nové, dosud nepoznané činnosti – tázání se. Nechtěli už jenom přežívat. Zatoužili po něčem víc. Po poznání. Pochopení podstaty věcí. Nešlo to tak rychle, jak by si představovali, a ukázalo se, že hledání některých odpovědí přesáhne celé generace a ještě víc. A část z nich světlo rozumu neozářilo doposud. Když se to křičící dítko s oním divným jménem dralo na svět, někteří ho radostně vítali, jiným se jevilo jako škaredé a neužitečné. Co z něj ale jednou vyroste, netušil nikdo. Snad ani nemohl.

Filosofie, tato „láska k moudrosti“, však rychle sílila a rostla jako z vody. Než se kdo nadál, změnilo se dítě v rodiče a to nad míru plodného. Tolik opěvované vědy vzešly z jejího lůna. Jedna jako druhá, všechno synové a dcery jedné matky. Jenže právě kvůli nim dnes již řada lidí považuje filosofii jako takovou za přežitek a zbytečnost. Za anachronismus, který v současném světě pozbyl místa a patří nanejvýš do okruhu zájmů lehce vyšinutých jedinců, kteří se zvrácenou potěchou utápí dlouhé hodiny rozmlouváním o ničem. Děsí je spisy, jež se pyšní charakterizujícím přívlastkem „filosofující“. Ten divný a složitý jazyk! Ty nesrozumitelné pojmy a nekonečná souvětí! Jedná se snad o typický znak filosofie – nesrozumitelnost? A není tedy ničím, čím by měl „obyčejný“ člověk marnit čas? Zlatý selský rozum, řekl by jeden. No ale oproti tomu řekl jiný – konkrétně Karl Popper - že filosofie není nic jiného, než vyjasněný selský rozum.

Filosofie se ptá, ale dává i odpovědi? Ano. Někdy. Ovšem nic pevného a neměnného. Navrhuje možná rozuzlení, dále je zkoumá a podrobuje kritice. Musí je též umět obhájit a vysvětlit. Věda se opírá o experimenty a objektivně doložená tvrzení. Čím dále postupuje, tím více ukrajuje z koláče působnosti filosofie. Někdy jí chudince zbývají opravdu už jenom pouhé drobty, jindy sotva ty. S otázkou: „Z čeho se skládá svět?“ (ve smyslu Země) už asi nepůjdeme za dumajícími mudrci, nýbrž obrátíme pozornost na fyziky, biology, chemiky… Tohle už do filosofie nepatří. A jelikož vědy rostou jako houby po dešti a všechny nás zahlcují tolika poznatky, že není v lidských možnostech pobrat z nich více jak nepatrný zlomek, zdálo by se, že filosofie opravdu skončí na smetišti dějin. Že se vyčerpala a přežila svou dobu, že ji vlastní děti připravily dočista o všechno.

V tom se však hluboce mýlíme! Představme si ji jako gigantický organismus, mohutného obra, jehož tělo sestává z milionů titěrných tvorečků, který každý žije vlastním mikro životem. Část z nich odumřela a odpadla, jiná se odtrhla a stala se samostatným tvorem. Jenže místa zející prázdnotou zaplnili jejich následovníci, mnohdy stejné krve. Ne všechna a ne rovnoměrně. Starý kolos proměnil tvář i tělo, zmenšil se a uskrovnil. Také již neputuje krajinou sám jako v časech dávno minulých, nýbrž kráčí bok po boku s davem, tu větších, tu menších druhů. Pořád však jde dál.

Prostor pro filosofii se zmenšil, ale nezmizel. A úplně nezmizí nikdy, protože stále bude existovat řada otázek, na nichž věda ani nic jiného nebude s to poskytnout uspokojivou a jedinou odpověď. Rozetnout některé problémy snad ani není v lidských silách. Neznamená to však, že bychom se o to neměli alespoň pokoušet. A v ten moment přichází ke slovu filosofie.

Zkusme třeba nalézt ideální uspořádání obce (státu). Kdy je spravedlivé a správné? Odkud pramení právo moci jedněch nad druhými, tedy na základě čeho lze obhájit legitimitu vlády? Do jaké míry lze omezit svobodu jedince? Kdy to lze ospravedlnit (a jak) a kdy nikoliv? Toliko kupříkladu z politické filosofie. A co třeba filosofie výchovy, práva, dějin…? Či co teprve etika a její problémy? Zkuste si sami položit několik podobných otázek. A pokud vás třeba zrovna žádné nenapadají, jelikož horečně přemýšlíte nad těmi, co jsem vám namátkou předhodil, s chutí do nich. Když se zahloubáte, jistě dospějete k nějakým závěrům a osobnímu přesvědčení. Jeden, druhý, třetí (víc lidí mě sotva čte). Shodnete se však?

Já často s oblibou přemítám o smyslu lidské existence, o tom, kam lidstvo směřuje, co je jeho cílem. Už chápete, proč filosofii stále potřebujeme? Nutí nás přemýšlet. Tím, že se tážeme a hledáme odpovědi, se posunujeme dál. Vyvíjíme se a kráčíme kupředu. Kdo může tušit kam? A jestli existuje něco konečného? Tak či onak se ale přece nezastavíme na místě.

Cože? Pořád tvrdíte, že filosofii nepotřebujeme? Pak jsme tedy asi vyřešili všechno, co k řešení bylo. Už před námi neleží žádná tajemství a nezodpovězené otázky. Víme a chápeme. Pak tedy klobouk dolů. Nebo nevíme, ale nezajímá nás to. Stačí nám, že věci jsou, neptáme se jak a proč. Jsme spokojeni sami se sebou. Nedychtíme po poznání podobně našim předkům. Byla to však právě jejich lačnost, co zrodila svět, jak ho známe dnes.

Dítko dospělo, porodilo řadu potomků a zestárlo. Ovšem zdaleka ještě neumřelo.