Můj Notebook myslí?

S nástupem prvních počítačů se zároveň objevila nanejvýš zajímavá otázka, po které se mohli vrhnout lační filosofové, jejichž pole působnosti se s postupujícím vědeckým poznáním neustále zužuje. Je možné, aby počítače, potažmo stroje, skutečně myslely? A nebo má pro jednou lidská rasa, charakteristická svou bezbřehou a arogantní egocentričností, tentokráte pravdu, když mysl a proces myšlení na nejvyšší úrovni považuje za něco výhradně svého, jedinečného, čím se odlišuje od všeho ostatního?

Když si teď na monitoru svého počítače, notebooku či čehokoliv jiného čtete tyto řádky, jakou byste zvolili odpověď? Leží před vámi pouze kus elektroniky, co nezvládne myslet o nic líp než žehlička či lednička, nebo věříte, že za určitých okolností může vývoj dospět tak daleko, že se bude jednat o jakýsi „myslící“ subjekt? Vám sice nadále poteče žilami krev, zatímco jemu elektřina obvody, vy budete používat mozek (což ovšem nemají všichni lidé společné), on místo toho procesor, vy si uděláte radost zmrzlinou, on novým softwarem… Budete něco jako kamarádi, komunikační partneři, kolegové…?

Jedna koncepce říká, že pokud počítač dokáže oklamat porotce, aby nepoznal, že mu na otázky odpovídá stroj místo živého člověka, není důvod upírat takovému počítači myšlení. Naproti tomu vás už určitě napadla námitka, že na otázky se dá odpovídat, i když jim nerozumíme a ani nechápeme, co to vlastně vychází z našich úst. Já jsem například získal stejnou zkušenost v hodinách francouzštiny. Přesto první názor nezatracuju. Oba stojí za zamyšlení.

Zkusím si nyní představit hypotetickou situaci, že můj Notebook se se mnou dokáže bavit a reagovat na mé všetečné dotazy. Velké písmeno není překlepem. Lidé běžně pojmenovávají své domácí mazlíčky, tak proč bych já nějak neoslovoval svůj Notebook, když k němu chovám stejně vřelé city, jako moje sestra ke svým dvěma želvám ninja, které dychtí více po mých prstech, než po řádném krmivu? A pokud zoufáte nad mou neschopností přijít na nějaké skutečné jméno, neměl snad i slavný detektiv Columbo psa Psa? A manželku, kterou nikdo nikdy neviděl, stejně jako já mám přítelkyni, kterou taky nikdo nikdy neviděl, včetně mě?

Ale zpátky. Imaginární situace. Pracuji na těžkém textu a nevím si rady. Pronesu beznadějně: „To se prostě nedá pochopit! Co budu dělat?“ A v tu chvíli se přes celý displej objeví velký obličej s dokonalou animací (popřípadě nějaká spoře oblečená dívka) a začne mě uklidňovat: „Nepanikař. Projdi si znovu pasáže, které sis podtrhal, přečti si to pořádně a pomalu a hlavně se soustřeď, neodbíhej pořád myšlenkami, jak to máš ve zvyku. A nebo si dej krátkou pauzu, pustím Ti nějakou písničku.“ A z reproduktorů se začnou linout známé tóny oblíbených písní… Můj Notebook mi rozumí (neřekl to už někdo?), zná mě a ví, jak mi pomoct. Tedy myslí.

Ani náhodou! Pouhá naprogramovaná reakce na tón hlasu v návaznosti na prováděnou činnost společně s obecně platnými radami a využitím mého vlastního nastavení (kdo si nechává v počítači písničky, které se mu nelíbí?).

Něco jiného by bylo: „To máš z toho, jak jsi do noci koukal na ten nudný film, který mě nebavil a zbytečně mi zatěžoval paměť. No nic, já tohle tušil, tak jsem mezitím projel internet a připravil výtah všeho důležitého, co k tomu kdo napsal. Taky jsem ti zkontroloval e-maily a prodloužil výpůjčky v knihovně. Díky nečekám, ale mohl bys mi už konečně vyčistit ten větrák a pořád to jen neslibovat. A taky se učesat, tenhle pohled na tebe po ránu-“ V tenhle moment bych vypnul zvuk a on by mi naschvál vypnul monitor. Bezpochyby myslí, protože i sám jedná.

Jenže tahle situace nikdy nenastane. Alespoň já jsem o tom přesvědčen. To však neznamená, že se se svým Notebookem nemůžu bavit, i když se jedná o hovor jednostranný. A co vy?