Moje psaní, moje pravidla, můj styl

Když se mé kroky poprvé ubíraly na přednášku ze žurnalistiky a mediální praxe, nesl jsem si v sobě smíšené pocity. Na jedné straně to bylo mírné nadšení a zejména očekávání. Jiné než obvykle, protože tentokrát mi ani tak nevrtalo hlavou, co za úkoly si na mě předmět, jeho garant a přednášející přichystají a jaké nástrahy na mě číhají u zkoušky. Ne, úvodní informace pro mě nehrály tak důležitou roli jako obvykle. Teď jsem se skutečně těšil na předmět samotný – na jeho obsah, průběh. Abych se přiznal, ve skrytu duše jsem živil malou naději, že jsem konečně narazil na něco, co mi takříkajíc „sedne“. Jednoduše řečeno, že se mi aspoň občas povede říct něco správně a neusurpuju si jako už tolikrát pozici „vola skupiny“ hned od první hodiny. Na druhou stranu se ve mně zahnízdila i obava. Velká a zneklidňující.

O co jde. Nevím proč, ale pokaždé, když v nějakých novinách či časopise zahlédnu článek zabývající se tvůrčím psaním nebo jinak se vztahující k tématu, projede mnou mírný osten nervozity. Nedej bože, aby se jednalo hned o celou knížku! K takové věci přistupuju jen s krajní opatrností a nedůvěrou. Netoužím dostat ji do ruky a začíst se do těch „rad, návodů a taháků“. Pokud tak učiním, většinou nerad a s nepříjemným pocitem v žaludku.

Mám totiž strach. To, co si přečtu, ovlivní „mé“ psaní. Donutí mě, abych porovnával, co tvrdí odborníci (někdy rádoby), jaké existují teorie a jak vypadá realita v mém podání. Netoužím zjistit, že jsem úplný diletant, že porušuji kdejaké pravidlo, dopouštím se neuvěřitelných chyb a vůbec. Že bych se měl nejprve naučit psát, než se do toho pustím. Odtud tedy pramenily moje obavy, a jak se ukázalo, nebál jsem se zbytečně.

Začalo to hned druhým seminářem. Dostali jsme před sebe papír, na kterém jsem zahlédl tučný titulek „Návod k psaní článku“. Díky číslování jsem okamžitě zjistil, že počet pravidel se rovná dvaceti dvěma. Udělalo se mi nevolno. Vytušil jsem, že to nebude obyčejný průšvih, ale že se na mě valí lavina. A opět jsem se nepletl, což mě tentokrát ani za mák netěšilo, ač jsem jinak člověk ješitný.

Nedalo mi to a přečetl jsem si je dřív, než na ně přišla řeč. Jistěže. Spočítal bych na jedné ruce ty, co dodržuju. A to prosím ještě náhodou. Když jsme začali probírat jedno po druhém, přistihl jsem se v podivném rozpoložení. Seděl jsem uprostřed posluchárny se svými sto devadesáti dvěma centimetry, a přesto jsem si připadal nejmenší ze všech. Byl jsem celý schoulený a shrbený, takové divné klubíčko s ochablými svaly, bez vůle a života. Připadal jsem si strašně zvláštně. Jako zvíře v kleci. Jako bych se pořád zmenšoval a zmenšoval, ubývalo mi sil a můj duch se pomalu vytrácel kamsi pryč.

To ta pravidla byla na vině! Připomínaly bič, kterým pán laská holá záda otroka, špičaté rampouchy dopadající ze střechy vedle ležícího člověka, nože a šípy zabodávající se podél chvějícího se greenhorna u mučednického kůlu! Byla to pouta, těžká a masivní, kterými mě žalářník obemykal ruce i nohy! Když bych se chtěl rozeběhnout, padl bych na zem.

Nejen jak mám psát, ale i co mám psát, jsem se dozvěděl. Téma pro tento týden: psí exkrementy. Kdyby aspoň volba literárního útvaru zůstala v mé moci… Kdepak. Vlastně ne, zůstala, jen s tím nejhorším možným omezením: fejetony dostaly červenou. Což považuji za značně kruté vzhledem k zadání a pro někoho, kdo píše pouze fejetony. Skoro týden mi to vrtá hlavou a prostě nedokážu vymyslet aspoň něco trochu vážného. Pokaždé skončím ve slepé uličce, která se jmenuje fejeton…

Na psaní miluju svobodu. Když se sám rozhodnu pro téma, co mě někde cestou cvrnkne do nosu. Že na něm začnu pracovat, až se mi zlíbí, klidně za rok! Nemusím ho honem hodit na papír, protože v kalendáři nemám červeně zatržené datum odevzdání. Nestrkám pod plexisklo papír s x pravidly, abych se jich stůj co stůj úzkostlivě držel. Neomezuju se počtem znaků. Až napíšu, co chci, tak teprve skončím. A jestli to nevystačí ani na jednu normostranu nebo jich bude sto, co na tom! Ze srdce se mi protiví unifikace školních lavic, kdy všichni píší o jednom a tom samém a přímo mají nakázáno, jak mají psát. Že vyprávění má takové a takové fáze a ty následují v tom a tom pořadí, že při popisu se musí tohle to a támhle to… když to nedodržíš, smůla. Chceš být tvůrčí a napsat to po svém? Za pět. Originalita se trestá!

Uf, to jsem se rozjel. To jsem zase porušil „pravidel“. Ale víte co? Vůbec mně to mrzí. Udělal jsem to s chutí a ze srdce rád. Protože tohle je moje psaní, moje pravidla, můj styl. A pokud se najde aspoň jeden člověk na světě, komu se líbí, nikdo se ho nevzdám!