Moje nejmilejší místo v Čechách

Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o tom, jaké místo – a to nejen v Čechách – by si zasloužilo v mém srdci získat titul „nej“. Je to zvláštní, protože jinak mám oblíbence takřka mezi čímkoli, filmy počínaje a propiskami konče (ano, takový blázen jsem). Teď mi tedy asi nezbývá, než to napravit. Budiž. Trochu jsem zavzpomínal, vyrazil na pár procházek, dlouze přemítal… jenže najít opravdu jen to jedno jediné zamilované… kdepak! Tak jsem alespoň dumal nad tím, co mají společného ta, která se prodrala až do nejužšího finále a něco se našlo. Všechna se nějakým způsobem vztahují k Pardubicím.

Jestli nyní čekáte, že se rozepíšu o Pardubicích, tak se tentokrát pletete. Na rovinu říkám, že Pardubice považuju za „mé“ město, že pro mě představují srdeční záležitost, a i když se spoustou věcí, které se s nimi a v nich dnes odehrávají, nesouhlasím, nezmění to nic na tom, že bych se za ně neváhal kdykoli bít jako lev. Skutečně se mi náklonnost, kterou k nim chovám, těžko popisuje slovy, marně hledám výrazy pro vyjádření toho hlubokého citového vztahu.

Pardubice by si zasloužily, aby se o nich psalo, protože toho v sobě skrývají mnohem víc, než se třeba může na první pohled zdát. A vesměs se jedná o skvělé, mnohdy výjimečné věci, které by se jinde nehledaly snadno. Bohužel, mé milé Pardubice, dnes budete muset vzít zavděk těmihle několika větami, protože se chystám čtenáře provést pouze po dvou krásných místech z těch desítek a stovek, co jich nabízíte.

Jaké bude to první? Hodil jsem si kostkou, protože nechci ani jednomu stranit. Náhoda (či zfalšovaný hod) tomu chtěla, že nejprve vás vezmu na prohlídku kolem našeho renesančního zámku. K němu se dostaneme hned několika cestami a shodou okolností jsou všechny celkem pěkné, i přesto, že se tenhle architektonický skvost nachází blízko centra a jak jinak i nejhlučnějších a nejsmradivějších dopravních tepen. Naštěstí ho obklopují a chrání nejen krásné valy, ale i hradba stromů, keřů a kus země, který nehyzdí asfalt a beton, nýbrž svěží tráva.

Ale představme si, že cestou k našemu cíli to vezmeme skrz Pernštejnské náměstí, které je nejstarší, nejkrásnější a jako jedno z mála esteticky a funkčně nezničené. Uvidíme tu radnici, což je vskutku budova nádherná, u níž se tají dech úžasem, a dech se tají úžasem i nad rozhodnutími, která z ní občas (často) vychází. Ale to už odbíháme někam jinam, radši se ještě naposled rozhlédněte kolem dokola po renesančních fasádách, mrkněte doprostřed na mariánský sloup s barokním sousoším a zakloňte se, abyste si prohlédli impozantní Zelenou bránu. Z téhle gotické památky byste získali krásný výhled jak na blízký zámek, tak i na celé centrum města, já vám však o tom víc nepovím, ani fotku nepřiložím, protože na vysoké budovy zásadně nelezu. A nezlobte se, ani kvůli vám tuhle svou zásadu neporuším. Aspoň jsem o tom však uvažoval, vážně.

Projdeme kolem malých obchůdků, několika venkovních zahrádek, čajovny a kdoví čeho ještě, neviditelní strážní nás pustí dvěma branami a pak se už po kamenné cestě dobelháme před tu třetí, kterou v mileneckém objetí svírají již zmiňované zámecké valy. Nad samotným průchodem si lze všimnout výjevu, který připomíná tradovaný původ erbovního znaku rodu Pernštejnů. Ten město vlastnil v letech 1491–1560 a právě do této éry se datuje jeho nebývale velký rozkvět.

Nyní stojíme uvnitř areálu. Když uděláme několik kroků kupředu, vynoří se nám po levé ruce čelní stranu zámku, který kdysi sloužil jako vodní tvrz a svůj reprezentativní ráz získal právě za Pánů se zubří hlavou v erbu. Abych nezapomněl, po naší pravici vidíme komplex budov, co dnes slouží jako prostory muzea. Sem nepůjdeme. Radši hned zamíříme vzhůru na valy.

Ano, právě kvůli nim vás sem vedu. Procházka po nich, kolem dokola celého zámku, pod klenbou statných stromů, za pěkného počasí ruku v ruce s někým, na kom vám záleží… Snad si nedokážu představit nic krásnějšího. Sice jsme stále ve městě, zároveň si však vychutnáváme klid a kouzlo přírody. Když nás bloumání kol dokola omrzí, najdeme si lavičku, kterých se tu nabízí tolik, že se mi ještě nikdy nestalo, aby všechny byly obsazené. A to je další z věcí, co se mi líbí. Neproudí tudy žádné davy lidí. Je tady klid. Opravdu. A i ti, které potkávám, se chovají tiše a slušně, až se mi tomu nechce věřit!

Když se vrátím k našemu zámku, nepatří k turisticky oblíbeným cílům. Vevnitř totiž nenajdete skoro nic, kromě výstav a expozic pořádaných muzeem. V útrobách sice odpočívá třeba slavná (no asi relativně slavná) Pernštejnská truhla, ale k té vás nepustí. Pak si vybavuju ještě kusy fresek na vnitřních zdech, jenže čím ty jsou zajímavé, už netuším… Stručně řečeno, chybí nám takové to pozlátko, spousta krásných a blyštivých předmětů, co třeba ani se samotným objektem nesouvisí, ale působí jako tahák na rodiny s dětmi a výletní skupiny. Náš zámek nemá ani takové „jméno“ jako Karlštejn, kde je taky celkem „prd“ k vidění (a to za šílené peníze).  Ovšem já jsem za to rád. Myslím, že to je právě jeden z důvodů, proč zde pokaždé naleznu onen toužebně hledaný klid a odpočinek duše. Davy turistů, vřískající děti, unavení rodiče, rozmrzelí důchodci, stánky s pitomostmi… sláva že tady tohle chybí! V opačném případě bych záhy ztratil jedno z oblíbených míst.

Už jsem řekl, že tu chybí takové to haraburdí jako porcelán, hromady obrazů, italský nábytek, drahé koberce, stovky paroží a blyštivá brnění. Tohle pojetí historie je pro mnoho lidí asi sympatičtější, já vám však nabídnu něco trošku jiného. Vypůjčím si pár čísel a jednu citaci z knihy Dějiny Pardubic. I. díl od pana Františka Šebka, abyste se dozvěděli, proč jsou naše vysoké valy s kruhovými rondely v nárožích tak úžasné. Pro jejich tvorbu se muselo totiž navézt asi 230 000 kubíků zeminy o přibližné hmotnosti 400 000 tun. „[opevnění] na pardubickém zámku se dochovalo v takovém rozsahu, který patrně nemá ve středoevropském měřítku obdobu. Jeho výjimečnost zvyšuje skutečnost, že se tu dochoval s vlastním obytným objektem ojedinělý celek, který představuje mezník ve vývoji feudálních sídel. Uzavírá epochu hradů a zároveň otevírá epochu zámků. Vznikl a dochoval se tu mezitvar […]“

A než se rozloučíme s touhle částí Pardubic, nesmím zapomenout pozdravit své kamarády pávy, které tady můžete obdivovat. Když jsem zde naposled fotil, narazil jsem na dva a s jedním jsem dokonce vyrazil na pěknou procházku. Zničehonic jsme se potkali nahoře na valech, a protože jsme nijak nespěchali, dali jsme se do řeči a já se pak s jeho excelencí vrátil skoro až k zámecké bráně. Šli jsme hezky za sebou a oba jsme si náramně vykračovali. Naše pěkné souznění skončilo, když jsme opět zavítali do končin s lidskou přítomností.

Tak co, moji milí, už se nudíte? Mám skončit? Mějte se mnou ještě chvíli strpení. Od zámku stačí udělat pár desítek kroků (pro mě, pro vás zřejmě o trošku víc) a dorazíme k řece Chrudimce. Když se vydáme proti proudu po levém břehu, doputujeme až… k Sečské přehradě! Ale až tam vás hnát nechci. Stačí, když se na okamžik zastavíme u Matičního jezera, neboli „Maťáku“, kde v letních měsících kvetou lekníny a svou krásou udivují labutě, v zimě zase stačí akorát nazout brusle a pořádně si zabruslit, případně zaplavat.

A pokračujeme. Pomalu se dostáváme na kraj města a prostředí kolem nás nabírá stále „divočejších“ rozměrů. Za chvíli už jedině úzká cestička v trávě nejméně po kolena značí, že tu stále někde kolem nás existuje civilizace. Sem tam se také znenadání vynoří nějaký cyklista, běžící sportovec či zamilovaný pár. Cestou si lze odpočinout u malého jezu, smočit si nohy, přičichnout si k planě rostoucím kytkám (srdce alergika plesá radostí) nebo se prostě jen zasnít, zapomenout na okolní svět, starosti a problémy.

Možná byste si toho ani nevšimli, ovšem v jednom místě překračujeme starý povalený plot a vstupujeme do vojenského prostoru. A tam čeká překvapení, které mi poprvé úplně vyrazilo dech. Kráčíte lesem mezi stromy, které se svou výškou dotýkají bezmála nebeské klenby a najednou – zničehonic, bez varování – se před vámi vztyčí ohromný velkolepý most. Na vysokých podpěrách s kruhovou klenbou připomíná římský viadukt. Chátrající stařík vede nad Chrudimku… a dál ne. Vystoupit na něj znamená podstoupit náročný výstup do prudkého kopce. Když se však vydrápete až nahoru, dostanete se na úroveň korun oněch stromů, které se vám ze země zdály nedosažitelné. A před sebou vidíte mladé stromky vyrůstající přímo z rozpadající se stavby.

Dlouho jsem váhal, zda tohle čarokrásné místo zvěčnit na fotografii a ukázat vám ho. Nakonec jsem si řekl, že to neudělám. Že i kdybych se snažil sebevíc, použil to nejlepší vybavení a veškerý svůj um, stejně bych nezachytil onu zvláštní atmosféru a kouzlo místa. To prvotní setkání. Prohlédli byste si fotku, třeba i dobrou fotku, jenže nic víc. Proto jsem se rozhodl, že to nechám na vaši fantazii. Jelikož to, že můžeme něco vyfotit, ještě neznamená, že bychom tak měli činit a že jde o tu nejlepší cestu reprodukce. Možná si teď ten „obyčejný“ polorozbořený most příliš idealizujete, možná činíte pravý opak a vidíte ruinu, jakých je bezpočet. A to je dobře, protože představy jsou stejně vždycky nejlepší.