Mám takový sen

Večer uléháme ke spánku a netušíme, na jakou pouť se vydáme. Možná pocestujeme po cizích zemích, známých i neznámých, navštívíme srdce deštných pralesů, rozpálené saharské písky, či slezeme vršky himálajských hor. Třeba se ale vypravíme ještě mnohem dál až za hranice našeho světa a poletíme napříč vesmírem za dobrodružstvím… Kdoví, jestli zůstaneme sami sebou, nebo se proměníme ve vysněného hrdinu, svůdce žen, génia, či prohnaného padoucha. Možná se dokonce vysvlečeme z lidské kůže a vezmeme na sebe podobu zvířete, ať už známého, nebo zrozeného v naší fantazii. V říši snů je povoleno vše.

Tak nějak vypadají sny, co nás v noci navštěvují. Často absurdní, nesmyslné, odehrávající se mimo realitu a čas, nezřídka však i vstřícné, celkem rozumné a skoro až nudné. Odráží se v nich zážitky z právě skončeného dne zrovna jako nenaplněná přání. Někdy přijdou, jindy ne, kolikrát je zapomínáme s ranním probuzením. Může se nám zdát cosi pěkného, co nám vykouzlí úsměv na rtech, třeba i zamumláme pár nesrozumitelných slov, nebo se naopak probudíme zbrocení potem, s divoce tlukoucím srdcem a vyděšeným výrazem ve tváři. Noční můry. Strašlivý neřád. Jedna taková mrcha mě trápí už víc jak rok. Ne a ne se jí zbavit. A s každým dalším návratem se její obsah stupňuje a hrůzný prožitek zintenzivňuje. Sám jsem zvědav, kam až to zajde…

Takovéhle sny se obvykle nachází mimo kontrolu spáče. Ovšem existují i jiné, které si vědomě tvoříme. Můžeme si něco vysnít. Po něčem ze srdce toužit, horoucně si to přát, doufat v to a usilovat o to. Takové snění nám pomůže kolikrát najít smysl života, udá nám jasný směr a řekne, co a jak dělat. Představuje hnací motor a kormidelníka zároveň. Když máme sen, máme i cíl. Vizi. A za ní můžeme jít. Sny nás ženou vpřed, motivují nás, pumpují nám do žil novou sílu a vůli a nenechají nás padnout.

Nějakého snu lze dosáhnout snadno a rychle. Některé nejsou náročné a k jejich splnění postačí málo. Koneckonců to leckdy ani nezáleží na nás, zda se to či ono povede. Oproti tomu se nám v srdcích rodí sny, které trvají celý život bez toho, aniž by došly naplnění. Provází nás den co den jako tichý společník a zůstávají s námi navždy. Pořád jsou to ale jenom sny. Stíny. Krásné, barevné, smějící se a skotačící. Skoro jako živé. Jenže pouze jako. Zůstávají v rovině fantazie. I když pro jejich uskutečnění uděláme první poslední, věci zdánlivě nemožné, nepodaří se nám je přetavit v realitu. Nezáleží to jen na nás. Některé sny prostě splnit nelze. Můžeme se na ně akorát smutně dívat z povzdálí. Ti šťastní se jich dokáží vzdát, vyměnit je za jiné, nebo je v sobě alespoň důkladně pohřbít. Ti méně silní se pak ještě dlouho trápí, zatímco v nich pomalu skomírají a bez spěchu je opouštějí. Najdou se však i tací, kteří se svého snu i přes veškerou jeho nemožnost vzdát nehodlají, nemůžou. Proto umírají společně…

Chraňme si své sny. Pečlivě je střežme před každým, kdo by se nám je pokusil ukrást, či zničit. Opatrujme je jako oko v hlavě, jako svou duši. Hýčkejme je a rozmazlujme. Nevzdávejme se jich pro nic za nic. Vždy ať nás provází nejméně jeden. Klidně ať jich s námi kráčí celý batalion, čím víc tím líp, ale nikdy nedopusťme, abychom úplně osiřeli. Protože co to znamená život bez snů? Co nám pak zůstane, za čím máme jít, o co se snažit, k čemu upínat zrak a síly?

Kolikrát to je totiž právě jen ten sen, co nám zbude… I mně se to přihodilo.

Mám takový sen, že jednoho dne…