Lidé se (ne)mění?

Rozhodl jsem se vylézt na Zelenou bránu. To je taková hodně vysoká a docela stará potvora u nás v Pardubicích, z které – když vystoupáte asi po tisíci a jednom schodu – se můžete pokochat pohledem na město do širé dáli. Snad netřeba rozvádět, jak libé pocity při takovéhle vyhlídce zažívají všichni ti šťastlivci trpící závratěmi. Když se vykloní přes zábradlí a pod nimi fíha volný prostor. Chodci dole připomínají mravence, auta dětské hračky a okolní domy titěrné stavebnice z kostiček. Ale ona stačí už jen ta cesta nahoru po tom proklatě chatrném schodišti… Naskakuje mi husí kůže, sotva si to představím. Balkón ve druhém patře pro mě znamená noční můru, natož tohle. Nevadí. Zvládnu to. Schůdek po schůdku se připlazím nahoru a tam, věren názvu památky, zezelenám.

Kde se netoužím nijak zvlášť stravovat, to jsou fast foody. Nikdy jsem si ještě v žádném nic neobjednal a nesnědl… To koukáte, co? A hle, už to neplatí. Před nedávnem jsem se přistihl, jak sedím na červeném gaučíku u malého stolku, přede mnou plastový tácek, na něm cosi, u čeho se raději nepídím po původu, pití s brčkem (to abych mohl hezky nahlas srkat) a kolem proudy žvatlajících lidí. Stejně tak návštěva multikina mi najednou jde náramně pod nos a vůbec na nic si nestěžuju. No vážně. Dokonce se tupě usmívám, když vidím přicházet diváky s krabicemi popcornu a slyším je, jak ho vedle mě chroupou. Zajímavé… nebyl jsem to snad já, kdo se kvůli tomuhle kdysi tolik vztekal?

A co teprve nákupy… Jemine! A nákupy oblečení zvlášť. Ty u mě platily vždy za nejhorší možný trest. Kdepak výprask, domácí vězení nebo něco podobného. Obchody plné nejrůznějších hadrů od podlahy po strop, desítky a stovky mačkajících se lidí, křik a shon, ostrá světla, křiklavé reklamy, rádio, čekání na kabinku, nekonečné svlékání, zkoušení a oblékání, hledání menšího čísla, jiné barvy, to je ze špatného materiálu, to zase moc drahé, tohle má výrobní vadu, do těch kalhot potřebuju pásek, ta košile vzadu odstává, tahle má divný střih… Brr. A teď obráceně. Přines, podrž, podej, odnes, vrať, najdi, pomoz, zaplať… Uf. Až jsem se z toho zpotil. Hrůza. A víte co? Tentokrát jsem se na to těšil a to setsakramentsky. Víc než na extraligové finále. Prošmejdit co nejvíc obchodů, prohledat maximum regálů a věšáků… A náramně jsem si to užíval. Nesmějte se mi, bylo to báječné odpoledne. Vím, je těžké uvěřit to někomu, kdo napsal celý fejeton o tom, jak mu takové nakupování leze krkem, jenže já to myslím vážně.

V sobotu tři hodiny, v neděli tři hodiny. Čeho? Psaní po internetu. Kdepak práce, studium, tvorba či plnění si povinností. Nebo když nic jiného, aspoň vystrčit hlavu z tmavé nevětrané místnosti od funícího notebooku. Kdepak. Venku se konečně umoudřilo počasí a já dřepím zalezlý doma. Buším do kláves jako smyslů zbavený a neexistuje pro mě nic jiného, běda, jak by po mně někdo něco chtěl nebo dokonce se pokusil mě odpojit od internetu! Wow. Je vůbec možné, že tohle napsal ten samý člověk, co se nad tím před nedávnem tolik rozčiloval? Ještě si založím profil na Facebooku a nasadím tomu korunu…

Zvláštní, co udělá s člověkem láska. Spousta věcí, co pro mě předtím znamenala problém, zmizela. Chovám se jinak. Neptám se, co dělat, dělám. Koukám na svět jinou optikou. Staré názory se otřásají v základech, některé z nich nevydržely a nahradily je nové. Můj žebříček hodnot se dočista zpřeházel. Pro její lásku vzdal bych se všeho, kromě své lásky k ní.

Ach ano, láska… Může člověka změnit? Nebo pouze na čas překryje to či ono, ale tam kdesi hluboko uvnitř nadále přežívá vše původní a dříve nebo později se to vrátí? Nevím. Přál bych si to zjistit, mít tu možnost. Kdoví, třeba vám dám jednou vědět. A nebo mi to napište vy.