Laura

Je to už několik dní, co nedokážu nic dělat. Co dní, týdnů! Má nemohoucnost ale nemá tělesné příčiny – nezlomil jsem si nohu, ruku nebo něco jiného (i když šikovný jsem na to dost). Kdepak, důvod toho všeho se nachází v hlavě, či snad ještě lépe – uhnízdil se přímo v srdci. Ano, uhodil do mě blesk. Zčistajasna, z nebe bez mráčku. Ale s jakou silou! Od té doby nejsem schopen takřka ničeho. Změnil jsem se v bludného Holanďana. Chodím z místa na místo a nikde nenacházím klid. Pořád ji vidím před očima, slyším v uších její hlas… v jednom kuse se mi vkrádá do myšlenek. Ano, to Ona za vše může.

Nezáleží na tom, co dělám, s kým a kde jsem – všude mě doprovází i ona. Když se učím a čtu knížky. Když jedu vlakem domů a slyším monotónní hudbu pražců, když s nepřítomným pohledem zírám do tmy venku. Když se chystám spát, uléhám do postele s jejím obrazem před očima a usínám s jejím jménem na rtech. Je dokonalá! Z knih se stávají pouhé hromady bílých papírů. Nastupuju do špatných vlaků a autobusů, zapomínám vystupovat. V noci nespím. I teď, když se snažím psát, prsty se mi divně chvějí a nechtějí poslouchat. Myšlenky se mi těžko sumírují. Patří jí, jenom jí, stejně jako tyto řádky. Nehněvejte se proto na mě, prosím.

Jenže nemám na výběr. Neopěvovat její krásu by bylo nejhorším možným hříchem, kterého bych se mohl dopustit. Teď konečně chápu středověký ideál rytířské lásky, nezměrné utrpení Romea a Julie, Leonarda DiCapria a Kate Winslet v Titanicu. Nyní se plavím na stejné lodi.

Kolik jsem už napsal stránek, kolik postav a situací jsem detailně popsal? Nevím. Spočítat je by nějakou tu chvíli zabralo (skromnost nade vše). A přesto v tenhle moment veškerá má zkušenost a slovní zásoba selhává. Žádný jazyk na světě nestačí k tomu, abych vám ji věrně vylíčil. I tak se o to ale pokusím. S vědomím, že nelze popsat anděla, aniž bych mu neubral z nebeské záře.

Před očima mi prosvítá její tvář. Je nádherná! Božská! Zvedám ruce, abych se jí dotknul, abych ji pohladil, cítil její hebkou kůži a teplo života, ale nenacházím ji. Prsty objímají prázdný vzduch. Pouze chlad se dotýká konečků prstů. Topím se v jejích očích, přitahují mě jako ohromná hvězda okolní planety. Vyzařuje z nich větší jas než ze slunce. Mám pocit, že jestli neodvrátím zrak, sežehnou mě. A co teprve ten úžasně roztomilý nosík! Od něj je to už akorát krůček ke rtům. Neuvěřitelně krásným rtům! Ach bože, když jsi je vykrajoval, jaké mistrovské dílo jsi to jen vykonal! Kdybys nestvořil svět, tohle by ti k nesmrtelnosti stačilo. Ne, nezvládnu o nich víc mluvit, musel bych se zbláznit. Jaká vášeň se v nich asi skrývá a co teprve jejich chuť? Kdo o tom může vyprávět? Vždyť ani ambrosie a nektar dávající olympským bohům věčné mládí by s nimi nemohly soupeřit.

Ne, dost! Prosím! Ztrácím nad sebou kontrolu, neovládám se. Je toho příliš. V hlavě mi burácí hotové peklo, jedna myšlenka stíhá druhou, před očima mi tančí tisíce představ a srdce hoří! Ten tlukot je hlasitější než všechny římské zvony dohromady a rozléhá se kilometry daleko. Její úsměv… vlasy… ladná chůze a elegance… hlas… Zadrž nebo vzplaneš jako pochodeň! Slyšíš? Uklidni se!

Ne. Nejde to. Jsem ztracen. Moje duše. Stejně jako Petrarca, našel jsem i já svou Lauru…