Když prší listí

Váhal jsem. Dlouho. Mám se do toho pustit? Psát, či nepsat? Nevěděl jsem. Spoustu dní. Pořád jsem si opakoval: Už jsi stromům věnoval celý fejeton, to stačí. Vlastně ne, to je přímo ažaž! Dej od toho ruce pryč. Najdi si jiné téma. Jenže… Když jsem ve čtvrtek odpoledne pospíchal na autobus, vedla mě cesta lipovým stromořadím. Však se také zastávka jmenuje V Lipkách. A jak jsem si to šinul svižným krokem, ucítil jsem najednou lehké škrábnutí na pravé ruce. Zastavil jsem se a všiml si, jak mi kolem prstů padá dolů malý, žluto-oranžový, žilkami protkaný čerstvě spadlý list. Pomyslel jsem si: Aha, znamení! Tak se do toho tedy dám.

Na podzimu nesnáším plno věcí. Hnusný vlezlý vítr, který ostře řeže do tváře a proniká každou skulinkou oblečení. Jeho zásluhou pak trávím nekonečné dny a noci v posteli, koupu se ve vlastním potu a vyháním rtuť teploměru tak vysoko, až dostává závrať. Stále se zkracující dny, šero, které hrozí zmocnit se duše a nakazit ji svou ponurou náladou a umrlčí šedí. Tatam zmizelo bujaré veselí, radostný křik a život prožívaný každičkou buňkou těla, tolik typický pro horké letní měsíce. Teď se ulice vyprazdňují, venku se den ode dne víc ochlazuje a nikoho neláká bloumat posmutnělým městem či krajinou. Dostavuje se letargie, nezájem, někoho svými pařáty obejme i deprese. K pobytu na zahradě nic neláká, člověka tu dávno nehřeje u srdce pohled na rozkvetlé květiny a svěží zeleň. Už se nedá lehnout si do trávy a pozorovat mravence kolem sebe. Vše usíná, umírá. Najednou odevšad čiší jakási nehostinnost, nevlídnost. Probouzí to ve mně melancholii a vzpomínky na to, co bylo a snad i představy toho, co teprve bude. A pak tu jsou také stromy a jejich listí…

Jestli mám na podzimu něco rád – kromě toho, že začíná hokejová sezóna – tak právě ono listí. Jak postupně mění barvu, padá z výšin větví a nechává se unášet větrem, aby nakonec pokrylo zem zlatavým kobercem. Stačí vyjít ven, kus se projít a mít oči otevřené. Zastavit se a rozhlédnout se kolem sebe. Je jedno, kolik stromů uvízne ve vašem zorném poli. Ať se jich tam vtěsná sebevíc, nenajdete dva, co by se oblékly do hávu stejné barvy. Soupeří o vaši přízeň. Který zaujme víc? Je úžasné sledovat tu pestrou podívanou.

Listy… Ty stovky a tisíce pilných drobných pracantů, bez kterých by tohle představení nebylo možné. Postupně se poroučejí k zemi. Některý hned, snad hnán touhou po dotyku s matičkou zemí, jiný vytrvale vzdoruje stále silnějším poryvům větru. Větve bez přestání řídnou a pořád víc a víc dávají na odiv svou nahotu. Až nevyhnutelně zůstane poslední, osamocený bojovník vzpírající se osudu. Nepřemůže ho. Jeho čas, stejně jako čas jeho druhů, se naplnil. Jejich role skončila.

Jaké je to ale loučení! Jakou krásnou podívanou dopřejí všem, kteří mají chuť se dívat. Skrápějí zem v podobě zlatého deště a stačí se pro ně sklonit, nebo vystrčit ruku před sebe a chytnout si nějakého poletujícího nezbedu. Když si ho budete prohlížet, kousek po kousku jako kriminalista předmět doličný, objevíte neuvěřitelné bohatství. Rozmanitost a jedinečnost husté spleti silných i drobných žilek, všelijak se klikatících, různě se sbíhajících a zase rozbíhajících. Stačí jeden list, aby naplnil srdce úžasem, a to jich přitom kolem padají tisíce.

Není to tak těžké. Někdy se stačí akorát rozhlédnout kolem sebe. Ty úplně nejběžnější věci bývají zároveň i těmi nejkrásnějšími.