Kdo se chová jako zvíře

Nedávno jsem se stal svědkem rozhovoru, při němž zazněla kouzelná větička: „Jsme lidi, tak se přece dokážeme domluvit.“ Těch pár slov mě z celé výměny názorů zaujalo nejvíc. Pravda, trochu chyběla konkurence, ale řekněte sami, není to úžasné? Jakoby se tím v tu ránu všechno vyřešilo. Nevadí, že se nejdřív do krve pohádáme, pourážíme vulgaritami nejtěžšího kalibru a pokud možno ještě řádně pomlátíme. Ne, ne. Stačí si uvědomit prostý fakt, totiž že patříme k lidské rase a tak to by v tom byl čert, abychom se „civilizovaně“ nedohodli.

Zní to hezky. Jenže si nemůžu pomoct, nějak tomu nevěřím. Čím to? Možná hloupá zkušenost… Mě se zmocňuje pocit úplně opačný. Že je to právě člověk – ač se to na první pohled nezdá – kdo se ze všech tvorů žijících na planetě Zemi dokáže druh s druhem nejméně domluvit.

Čas od času mě napadne úsměvná myšlenka, že snad řeč vznikla pouze proto, aby bylo jak se hádat, urážet, napadat a osočovat, pomlouvat, dělat obstrukce, lhát a podvádět, škodit jiným, očerňovat druhé… Jinými slovy činit všechno to, co je ryze lidské. Některé výzkumy beztak tvrdí, že až 90% naší komunikace probíhá neverbálně. Stačí si všímat postoje druhého, jeho mimiky, pohybů rukou a očí, intonace hlasů, četnosti mrkání, prudkých změn v chování… Řeč často neslouží ničemu jinému, než aby skryla naše pravé smýšlení.

Zvířata to mají jednodušší. Tohle břemeno je netrápí. Když na stádo antilop zaútočí hladový lev (doufám, že jsem neplácnul nesmysl, v zeměpise ani biologii jsem nikdy nevynikal), nezačnou se hádat, kam a jak utíkat a odpůrci jednoho návrhu nebudou dělat tak dlouho obstrukce, dokud lev nesežere i je. Zvířata nepotřebují řeč, aby se dorozuměla. Jde jim to bez ní setsakramentsky dobře, rychle a efektivně. Člověk se k něčemu podobnému vzchopí leda v případě, že mu hoří něco u něčeho a to pěkně blízko. Ale to už bývá většinou pozdě.

A co teprve kamarádka věty z úvodu, její věrná souputnice „Chovejme se jako lidi.“? Marně dumám, co si pod tím představit. A to byste řekli, že se jedná o úkol směšně triviální! To musí být přece každému jasné, to každý ví, taková samozřejmost! Kdo by se o tom vůbec bavil? Možná by však na podobný typ otázek neměl odpovídat sám člověk. Ovšem kdo jiný, že? Bohužel asi nepřiletí roztomilí tvorové z opačného koutu vesmíru, aby nějaký ten pátek pozorovali život na Zemi a já na ně posléze vznesl dotaz, co pro ně znamená, když se řekne: „Chovat se jako lidi.“ Ale kdoví, třeba už k tomu došlo, a právě proto věříme, že jsme ve vesmíru stále sami…

Teď si půjčím na pomoc několik moudrých vět, jejichž autorem je Erazim Kohák, a které se objevily v jeho díle Post skriptum: psové. V kapitolce Vlci si nejprve přečteme: „Může být člověk ušlechtilý jako vlk?“ Troufám si tvrdit, že má představa, jak by zareagovala velká část lidí, se příliš neliší od skutečnosti. Nicméně... V textu dále nalezneme, že „vlk nezabije vzdávajícího se soupeře. Člověk ano, někdy s radostí, někdy dokonce pouze pro tu radost. Zabíjet pro radost ze zabíjení je lidská zvláštnost.“ Krásné.

Podivné věci se to dějí. O někom, kdo se chová špatně, dělá, co nemá, jeho činnost se nám ani za mák nelíbí, otravuje náš, štve a pobuřuje, protože je vskutku zlá a špatná, o takovém člověku prohlásíme, že se „chová jako zvíře“.

Zvláštní, ne?