Kdo je blázen a kdo si jde za svým

Jít si za svým a dělat, co mě baví. Pro někoho třeba jen dvě věty, ale pro mě mnohem víc. Těch pár slov dost možná vystihuje – jak to nějak hezky a přitom učeně napsat – filosofii mého jednání. A jako takové pro mě mají důležitost zcela zásadní a snažím se jimi řídit pokaždé, když stojím na křižovatce života a musím zvažovat, jakým směrem povedou mé další kroky. Jedno rozhodnutí může mít nedozírné následky. Zdálo by se tedy, že takové rozvažování musí být nesmírně těžká a stresová záležitost, která mě stojí spoustu nervů. Kupodivu ne. Stačí si vzpomenout na ony dvě větičky a vždycky se mi hned rozjasní a bez váhání vím, co skutečně chci.

Několikrát mi byla položena otázku, kolik dostávám za svoje články. Vlastně je až s podivem, že se mě na to zeptalo tak málo lidí, když uvážím, že dnešní společnost žije převážně ve znamení materiálních statků a peněz (zlatý výrok: „Kdo nevydělává aspoň čtyřicet tisíc měsíčně, ten je nic.“). Když jim odpovím, že ani korunu, většinou se na mě podívají takovým zvláštně nechápavým pohledem a zeptají se, proč tedy nejdu na „nějakou pořádnou brigádu“, kde bych si vydělal peníze? A já jim zase odvětím, proč bych to měl dělat, když tohle mi vyhovuje? Že v tom nacházím větší smysl než v tahání beden za padesátku na hodinu. Že existují i jiné způsoby, jak práci ohodnotit, než finanční cestou a větší cenu pro mě má byť jen jeden jediný spokojený čtenář (snad existuje) než pár korun navíc. Někteří to chápou, jiní ne. Jejich problém.

Já si můžu říct: Mně to baví. Věřím v to a mám z toho dobrý pocit. A povím to i jim a komukoli jinému, protože to je pravda. Zajímalo by mě, jestli si to samé mohou říct i oni. Sice jsem se moc lidí neptal, ale světe div se, žádná kladná odpověď. Proč to tedy dělají? Znamenají pro ně peníze štěstí? Asi ano, pro mě však ne.

Zkusme najít odpověď na otázku, kdo je blázen. Člověk, který si vystačí s tím, co má, nepotřebuje účet s mnoha nulami, nestěžuje si a nehledá na všem vady, ale dokáže si vážit i toho mála pozitivního kolem sebe, žije pro obyčejnou radost ze života, pro kouzlo okamžiku a nesnaží se o víc, než najít kousek svého štěstí? Nebo člověk, který se bez přestávky honí za penězi, majetkem a úspěchem, všeho musí mít nejvíc, všechno nejlepší, ve všem být první… a když přijde jedna velká voda, nemá najednou nic, ale vůbec nic, třeba ani doklady ne?

Jít si za svým. Každý sníme nějaký sen, chtěli bychom dosáhnout toho či onoho cíle. Někomu se to povede, jinému ne. Slyšel jsem od jedné dívky, která složila maturitu, že by strašně ráda šla na vysokou. Zajímal jsem se tedy, kam bude dělat zkoušky a ona, že nikam, protože si ani nepodala přihlášku. Prý by na to ASI neměla. Takže to vzdala, aniž by vůbec zkusila bojovat. Protože onu holčinu takřka neznám, nevím, zda k tomu přesvědčení dospěla na základě kritického zhodnocení svých schopností, nebo zda jí to někdo vtloukl do hlavy či co. Stejně tomu však nerozumím. Mluvit o něčem s takovým zanícením a touhou a přitom zároveň rezignovat na veškerou snahu?

Vzdát se bez boje, nic nezkusit, promarnit příležitost… to mi přijde jako úplně nejhorší řešení. Vždyť kolikrát už ani druhou šanci nedostaneme. Tak proč tu, kterou máme, zahodit a jen se koukat, jak mizí v dáli? Každý ať si říká, co chce a ať třeba vaše smělé plány vypadají sebevíc utopicky, proč by se nemohly naplnit? Ať se vám klidně smějí, vždyť to je fuk…

Vždycky si jdu za svým. Zní to vychloubačně? Zřejmě proto, že jste o myšlenku napřed. Nenapsal jsem totiž, že toho pokaždé dosáhnu. Ani náhodu. Buďme upřímní. Spíše se to nepovede než že ano. Kolikrát dostanu „přes hubu“. Spálím se. Nebo přímo shořím. Občas to bývá i ošklivé či trapné. Jo, je to tak. Ale někdy to taky vyjde. Když dělám maximum, jedu na doraz, často dokážu i to, o čem jsem předtím pochyboval. A kvůli tomu stojí za to utržit všechny ty porážky, i kvůli jednomu jedinému vítězství.

Ale i bez toho si půjdu pořád se stejnou „zabejčeností“ za svým. I kdyby mě to mělo zničit. Proč? Protože kdybych to ani nezkusil, nikdy bych si to neodpustil.