"Jsem tvůj Osud, Luku!"

Kameny se mi drolí pod nohama a s lomozem se kutálí dolů. Těžce oddechuju. Zastavím se a otočím. Konec cesty se ztrácí kdesi v nedohlednu za mnou. Tone v mlze. Putuju přes horský masiv, vyšší, než jsem si dokázal kdy představit. Kolem mě jen zmrzlá zem, sníh a led. Ostrý vítr fičí mezi skalisky, bodá mě do tváří a cuchá vlasy. Mezi dlouhými vousy se mi uhnízdily sněhové vločky, prsty dávno zmodraly a ztuhly mrazem. Zima se mně zahryzla až do morku kostí a div mě tak nepřipravila o život. Ale vydržel jsem. Došel jsem až na konec cesty. Na vrchol hory, kde se střetává země s nebem, na místo zasvěcené bohům.

Když se rozhlédnu, všude kolem se k mrakům tyčí mohutní velikáni. Hory tak vysoké, strmé a rozeklané, že pouhý pohled na ně nahání strach a drtí v prach. Skrývají v sobě smrtelné nebezpečí, zároveň však i andělskou krásu. Kam až dohlédnu, nevidím nic jiného, než jejich vršky a čepice ze sněhového příkrovu, panenskou bělobu a ocelově chladnou modř. Neslyším nic než ticho. Jakoby se zde zastavil čas i život a nebylo tu nic, zhola nic, kromě dech beroucího světa zmrzlé přírody.

A přesto se zde najdou i důkazy lidské činnosti. Kamenitá cesta, po níž jsem se dny a týdny plahočil vzhůru, končí podivným stavením. Chrám ze dřeva a kamení, skromný a velkolepý zároveň. Působí na tomhle místě prazvláštně. Cíl mého putování? Nevím. Snad. Netuším, kam kráčím, co mě tam čeká a zda to vůbec existuje. Teď zkřehlými pažemi silně zatlačím na masivní vrata a vstoupím do spoře osvětlené stavby klidu. Uvnitř se nic nehne ani nevydá sebemenší zvuk. Opuštěné? Kdoví. Jak procházím vysokým sálem, všimnu si kohosi nahoře, jak na mě z výšky bezmála dvou pater pronikavě shlíží. Rozhlédnu se ve snaze najít schodiště, ale dřív než ho vůbec vypátrám pohledem, stojí neznámý muž naproti mně.

„Vítej,“ pronese vlídně a nepatrně skloní hlavou. Opětuju mu uctivý pozdrav a s napětím očekávám další události. On ne. Stoický klid a vyrovnanost z něj čiší jako proud energie a společně s tajuplným chrámem vytváří elektrizující atmosféru, která na mě doléhá s čím dál tím větší tíhou. Má přítomnost ho nepřekvapuje. Chová se mile a vstřícně, jakoby mě znal už od nepaměti a věděl, že jednoho dne dorazím. Nabídne mi pohoštění. Neodmítnu. V místnosti vedle už na nízkém stolku čeká konvice s horkým čajem a dva šálky. Zvláštní… Kolem nevidím nikoho třetího.

Možná bych se měl představit. Říct mu, kdo jsem, odkud přicházím a proč… Jenže proč vlastně? Vždyť sám neznám odpověď! Možná bych se měl zajímat spíše já o svého hostitele. Co je vůbec zač? Kde to jsme a jak zde přežívá? Z neznámého důvodu však neprotlačím přes rty ani slovo. Piju teplý čaj. Pookřávám, tělem mi znovu začíná proudit krev, svalové sevření povoluje. Posadíme se na zem, nohy zkřížené v tureckém sedě. Necítím zimu. Podivné… Mlčky si prohlížíme jeden druhého a pátráme mu v obličeji. Připadá mi, že se nepatrně usmívá. Jakoby porovnával můj obraz s jakýmsi jiným a v duchu se bavil nad těmi rozdíly. Pokyne mi, abych se pustil do vyprávění.

„Putoval jsem dlouho, než jsem došel až sem. Dny se měnily v týdny, ty zase v měsíce a nakonec roky. Dnes už jich je tolik, že bych je nespočítal na prstech obou rukou. Šel jsem krajinou věčného sněhu a ledu, brodil se jí bosý a všude kolem viděl jen neproniknutelnou bílou zeď. Kdybych se probořil, utonul bych v mrazivém oceánu. Nevěděl jsem, kde hledat sever, kde jih, na jaké straně vychází a kde zapadá slunce. Kolikrát jsem ani nedokázal odlišit nebe od země a klopýtal sněhovou vánicí bez cíle.

Kráčel jsem blizardem, stejně jako pod rozpáleným sluncem. Plazil jsem se pískem žhavějším než láva, nad hlavou rudý kotouč smrti a před očima halucinace. Přešel jsem poušť tam a zpět. Padal jsem únavou a vyčerpáním, ale pokaždé jsem vstal a pokračoval. Ve dne mě sužovalo nesnesitelné horko, v noci jsem se třásl chladem. Když se vzedmul vítr, bodaly mě zrnka písku do tváří a rukou, rozedraly mi oblečení i kůži. Chránil jsem si oči a bloudil v donekonečna se přeskupujících dunách, co mě v sobě div nepohřbily.

Prodíral jsem se hustou džunglí a pralesem, kalnou řekou i bažinou. Lezl jsem do korun stromů a padal do propastí. Živil se vším, co nebylo dostatečně rychlé, aby přede mnou uteklo. Jedl mršiny, pil zkaženou vodu a dýchal otrávený vzduch. Bojoval jsem s litými šelmami i počasím. Nespočet se mi jich podepsalo ostrými drápy a tesáky do kůže. Žil jsem s přírodou v míru i válce, v klidu i utrpení. Topil jsem se v moři a plaval od ostrova k ostrovu, až jsem pokořil celý oceán. Nořil jsem se ke korálovým útesům, závodil s delfíny, soupeřil se žraloky.

Blouznil jsem v horečkách, třásl se zimnicí. Sestoupil jsem do Hádovy říše a prosil ho, aby mě přijal mezi své poddané. Zvracel jsem a svíjel se v křečích. Doktoři nade mnou lomili rukama v očekávání nejhoršího. Žadonil jsem smrt, ať se smiluje a odnese si mě na svých křídlech. Nejedl jsem, nepil ani nespal, přesto jsem neumřel.

Poznával jsem lidi a svět. Žil s kmeny tak primitivními, že mě považovaly za boha. Vedl vojáky do předem ztracených bitev a vyhrával je. Vždy jsem kráčel v čele, vždy první na dostřel nepřátelských zbraní. Nikdy jsem neuhnul ani nepadl k zemi, nikdy jsem se nezastavil. Čelil jsem s pár stovkami desetitisícové převaze a zvítězil. Velel jsem nejmocnějším armádám světa a rozséval kolem sebe smrt a zkázu, aniž bych našel vlastní.

Sloužil jsem stovkám pánů. Dělal věci dobré i zlé. Milovali mě a nenáviděli. Zkoušeli mě zabít, mučili mě a týrali. Pokaždé jsem přežil, pokaždé jsem v sobě našel sílu vstát a jít dál. Pokračoval jsem v cestě, aniž bych věděl, kam a za čím kráčím, co je můj cíl. Bloudil jsem v temnotách i jasném světle. Sestoupil do nitra země a stanul na její střeše. Zažil jsem všechno, co se zažít dá a nemám kam dál kráčet, než sem.“

Hostitel zvednul obě ruce do úrovně očí, zatleskal a přivolal k sobě neviditelné sluhy. Z nosných sloupů se náhle oddělili dva statní muži a zezadu mě obestoupili. Než jsem se zmohl na slovo a vzchopil k odporu, zvedli mě na nohy a mocnými pohyby ze mě strhaly všechno oblečení. Jakmile jsem v chrámu stál nahý, zase zmizeli. Můj podivný přítel se narovnal, obešel mě kolem dokola a pečlivě si prohlížel každičký kousíček mého zuboženého těla. Viděl všechny ty jizvy a nezhojené rány, špatně srostlé kosti a stopy po mučení i tisících bojů.

   „Žiješ život ve lži, ovšem alespoň v téhle věci neklameš,“ uznal, když se vynadíval do sytosti.

   „Nelžu,“ oponoval jsem.

   Zakroutil hlavou a ve výrazu jeho tváře jakoby se zhmotnila sama pravda. „Potom mi prozraď, proč jsi se vydal na tuhle cestu?“

   „Nevím jistě. Hledal jsem smysl své existence. Osud.“

   „Osud?“ skoro vykřikl.

   „Ano, osud,“ trval jsem na svém.

   „A proto za mnou přicházíš až nyní, když už nemůžeš nikam jinam, když už jsi prošel křížem krážem svět skutečný i smyšlený, svět lidí i bohů, svět mezi světy?! Když už nemáš kam jít, protože nikde nevydržíš, nikde tě nenechá tvé svědomí v klidu ani minutu?!“ rozzlobeně křičel a smál se zároveň.

   „Celou dobu lžeš sám sobě. Říkáš, že hledáš osud a přitom na jeho dveře zabušíš až jako na ty poslední. Dobře víš, že jsi činil pravý opak. Všechna ta desetiletí jsi neputoval za mnou, nýbrž jsi přede mnou utíkal. Bál jsi se téhle chvíle, okamžiku, kdy mi budeš muset pohlédnout do tváře, a nebude pro tebe úniku. Raději jsi podstupoval pekelná muka, strpěl pálení žhavým železem, chodil po ostrých střepech a hořící lávě, nechal se hřebíky přibít na kříž. Znovu a znovu. Bojoval jsi bitvy, ale ne pro vítězství a slávu, ne pro zisk či bohatství, ani pro ochranu nevinných. Putoval jsi přes pouště a ledovce ne proto, že jsi potřeboval na druhou stranu. Podstupoval jsi rizika, kterých se jiní neodvážili. Překonával jsi nemožné. Ve všem, co jsi dělal, jsi toužil nalézt jediné – smrt.“

   Sledoval jsem ho zlostným pohledem. Rysy mi ztvrdly. Ruce se zaťaly v pěst.

   „Lžeš sám sobě, abys mohl zavírat oči před pravdou. Jenže jednou je otevřít musíš. Svému osudu se neschováš ani před ním neutečeš. Dříve, nebo později tě dostihne a tobě nezbude, než mu čelit a přijmout ho. Protože takový je osud.“

   „Prozraď mi tedy, co je mým osudem,“ vrátil jsem mu výsměšným tónem.

   „Dávno to víš. Poznal jsi to v den, kdy jsi se vydal na cestu zapomnění.“

   Zdrceně jsem klesl na kolena. Hněv zničehonic vyprchal a dostavila se bolest. Bolest o to silnějším, čím déle jsem ji v sobě dusil. „To nemůže být mým osudem,“ zašeptal jsem zoufale. Civěl jsem na stará prkna před sebou a snažil se pochopit. Po nekonečně dlouhé době jsem na něj nevěřícně vzhlédl. „Nemůžeš být tak krutý…“

   „Nejsem krutý ani laskavý, hodný ani zlý, spravedlivý, či nespravedlivý. Jsem prostě jen osud. Můžu se ti jevit tak, nebo onak, můžu ti přinést štěstí i neštěstí. Záleží na tobě, jak mě uchopíš. Ale ať uděláš cokoliv, nezměníš mě, jelikož jsem Ti byl určen.“

   Mlčel jsem a přemýšlel o jeho slovech. A pak mi hlavou bleskla šílená myšlenka.

   „Nechci to, co mi nabízíš. A pokud před tebou nelze utéct, nezbývá mi, než se ti postavit. Bojovat s tebou!“

   Se stoickým klidem zakroutil odmítavě hlavou. „Copak to nechápeš? Ani bohové se nesvedou protivit osudu.“

   „Pak je mým osudem tohle změnit!“

   „Blázne!“

   Rychle jsem se sklonil k opasku, který mi předtím oba pochopové servali a zahodili na zem. Vytrhl jsem z pochvy nůž, svého jediného společníka, který mě věrně provázel po všechny ty roky. Osud se poprvé lekl. Protáhl obličej v údivu a zděšení, ale než stačil zareagovat, přiskočil jsem k němu a prudkou ranou mu vrazil čepel do břicha. Ostří vmžiku proniklo nachovou látkou, kůží i masem, aby zůstalo vězet v těle až po rukověť. Na tváři se mu zráčil nechápavý výraz, oči zaplály hrůzou. „Nemůžeš zabít svůj osud…“

   „Jak to vypadá, můžu,“ ušklíbl jsem se a ujistil se, že jsem mu zabořil nůž do vnitřností tak hluboko, jak mi to jen umožňovala délka ostří. Sykl bolestí. Chtěl jsem čepel vytáhnout a proklát mu srdce, abych neprodlužoval agónii a skončil jeho utrpení, když v tom mi projela tělem ochromující křeč.

   Klopýtnu dozadu a pustím nůž. Cítím strašlivou bolest dole pod žebry. Přitisknu pravačku na zasažené místo a skloním hlavu. Skrz pevně semknuté prsty mi protékají potůčky krve. Barví mi kůži doruda a pomalu kapou na podlahu. Neviditelný nůž mi probodl střeva, otočil se v nich a znovu jimi projel tam a zpět. Vyrazím z hrdla naříkavý sten. Padám na kolena. Na rameni ucítím čísi ruku.

   „Vidíš?“ hles na smrt bledý Osud. „Nemůžeš se mnou bojovat… Má prohra se rovná tvé prohře… Nezabiješ jenom mě, zabiješ i sebe…“

   Zhroutil jsem se na zem. Třísky našly nový domov v mé chladnoucí kůži.

   „Musíš mě přijmout takový, jaký jsem… Tvá láska, tví přátelé, nadání, vědomosti, práce… to všechno určuju já… tvé místo v životě… to, kým jsi…“

   Z posledních sil jsem ho chytil za pruh látky kolem krku a přitáhl ho k sobě. Naše obličeje se nacházely takřka v polibku.

   „Pak mi pověz, proč jsi mi uložil věčně milovat tu, co mě odmítá? Proč mě nemiluje i ona, když je mou osudovou láskou?“

   „Protože to není psáno v jejím osudu…“

   „A co se tam píše?!“

   „To přece nevím…“

   „Co mám tedy dělat…?“ zašeptal jsem a cítil, jak se blíží konec. „Řekni, co-“

   „Nemůžeš dělat nic. Jen poslouchat svůj osud.“

   „Ale-“

   Krvavá kaluž se zvětšovala. Opouštěla mě energie, život ze mě rychle vyprchával. Ještě poslední slova, poslední výměna názorů. Potřeboval jsem odpovědi. Pochopit.

   „Tvůj osud je mnohem složitější. Ona představuje pouze jeho část. Je v něm z určitého důvodu.“

   „Z jakého?“ sípal jsem.

   „Víš to… Musíš ale chtít… přijmout ten osud… neutíkat před ním…“

   Pustil jsem ho a zvrátil se na podlahu. I on se bezvládně složil na zem. Leželi jsme tam a nad hlavami se nám strhla sněhová bouře. Slyšel jsem, jak staré trámy skřípou a bolestivě naříkají, jak se celý chrám otřásá v základech. Hluk sílil, rány byly čím dál tím hrozivější. Náhle se utrhla střecha a odlétla pryč, jakoby se jednalo o ptačí pírko. Počasí běsnilo. Vítr fičel a ničil všechnu prostou výzdobu i samotné místnosti. Schodiště a patra se bortila, jakmile ztratila podpěry. Celé stěny mizely v nenávratnu. Kolem nás se rozpoutalo bílé peklo, ale nás to nezajímalo. Vnímali jsme jen těch pár sněhových vloček, které se nám usadily na lících. Zvláštní… Jejich klid, harmonie a rovnováha v porovnání s okolním běsněním. Krátce nato se stavba zhroutila. Všechny zbylé trámy i nosníky povolily ve stejný moment a zřítily se přímo na nás. Stačil jsem jenom zavřít oči.

   Zprudka otevírám víčka. Bílo. Vidím nad hlavou jen samou bílou. Zírám na strop jakéhosi pokoje. Pokouším se zvednout, jenže zjišťuju, že jsem připoutaný k posteli. Pípání. Monotónní, nekonečné pípání. Otáčím alespoň hlavu. Velké přístroje, chodba, na ní muži a ženy v pláštích. Ležím v nemocnici. Nevybavoval jsem si, jak jsem se sem dostal, co se přihodilo. Proč tady jsem a proč ta pouta. Jak jsem s sebou škubal ve snaze vyprostit se, ucítil jsem prudkou bolest v břiše. Okamžitě jsem padl zpátky na záda a zařval. Přiběhla sestra a po ní i doktor.

   „Co se stalo?“ ptal jsem se ho zmateně, když mi konečně začal věnovat pozornost. Nejprve mě totiž vůbec nebral na zřetel a zabýval se pouze tím, jestli jsem si nevytrhal stehy.

   „Nepamatujete si, co jste dělal?“

   „Ne,“ zakroutil jsem hlavou a nelhal. Čím víc jsem se snažil rozpomenout, tím víc všechno tonulo v mlze. Vybavovaly se mi jen kusé útržky čehosi bizardního, snad snu, který se mi zdál, zatímco jsem ležel v bezvědomí. „A co ta pou-“ Odmlčel jsem se vprostřed věty. Vzpomněl jsem si. Zahrada… dřevěná kůlna… nůž…

   „Kdybyste se trefil o kus vedle, ležel byste teď v márnici místo u nás,“ odfrkl si posměšně doktor, jakoby se právě bavil s chudákem, který nezvládne ani sám sebe zabít. Kdo mu dal právo mě soudit?

   „Mířil jsem dobře… prasklo pode mnou prkno… ruka mi sklouzla níž…“

   „Takže štěstí. Nebo smůla?“ zeptal se pohrdlivě. Nevěnoval jsem mu pozornost a zadíval se na sněhově bílý strop.

   „Osud…“