Jak se vraždí Naděje

Neříká se nadarmo, že naděje umírá poslední. Skutečně platí, že jako kapitán, který zůstává na potápějící se lodi, dokud ji neopustí všichni ostatní, i ona vytrvá až do samého konce, kdy už nezbývá ničeho jiného než jí. Jenže ani to umírání neprobíhá snadno a rychle. Ba naopak. Tak tuhý a hluboký kořínek jako naděje nemají ani zuby moudrosti. Dlouhověkostí se směle řadí po bok želv sloních. Budeme-li doufat v její přirozený skon, kolikrát se ho ani nedočkáme. A když, tak po tuze dlouhé době. Proto občas neuškodí vzít chod věcí do vlastní rukou a zabít ji osobně.

Ovšem abych to mohl provést, musím ji nejprve najít. To znamená sestoupit do těch nejspodnějších hlubin svého nitra na temná a opuštěná zákoutí, kam se jinak neodvažuji ani nahlédnout. Protože právě tam se schovává. Na samém konci všeho. Je to ponuré a děsivé místo. Každému, kdo do něj vkročí, přeběhne mráz po zádech a hrůzou se chvěje po celém těle. Kůže se dotýká ledový chlad a neslyšíte nic než tísnivé ticho v krajině bez barev. Vše halí mlhavá šeď. Smutná a bezduchá. Zde se nenachází nic, co by člověka alespoň trochu těšilo, prostě nic, zhola nic. Z čeho tady mít radost? Jediné pocity, co zakouší, kdo sem zabloudil, se jmenují úzkost a strach. Jenom smrt by se tu procházela bez obav. Naděje se skrývá na tomhle prazvláštním místě právě proto, aby ji nikdo nevypátral a nezabil, protože kdyby k tomu došlo, vše na světě by se proměnilo v onu mrtvolnou krajinu.

Vydat se do téhle země beznaděje, bezútěšné pustiny osamění, kam by se strachoval vstoupit i samotný Hádes, může pouze člověk krajně zoufalý. Jedině on je schopen projít až ke vchodu do temné jeskyně, co se podobá dračí tlamě a nezešílet při tom. Špičatá skaliska připomínají obří nenasytné zuby. Vrčí a prskají, syčí a sípou. Kousni si! Cesta je úzká a křivolaká a světla kvapem ubývá. Oči si ale rychle přivyknou a rozeznávají, kudy v šeru kráčet. Pod nohama občas zarámusí drobné kameny. Jak se valí chodbou, zvuk se nese na míle daleko. Stejně jako dutá ozvěna vlastních kroků a prudký dech.

Konečně stojím před masivními dveřmi. Po obou stranách hoří velké pochodně. Vzňaly se, jakmile jsem k nim dorazil. Svými divokými plameny vrhají světlo na strašidelné výjevy na dveřích. Kdo a proč je stvořil? Ruka neznámého umělce na nich ztvárnila bezpočet obrazů utrpení a bídy, mučení a smrti. Poleje mě ledový pot a na moment se mě zmocní děs. Kdo jen je schopen něčeho takového? Co za tvora to dokáže? „Vejdi,“ uslyším rozkazovačný hlas, co přichází odnikud a odevšad zároveň. Jako kdyby promlouvala skála. Ano, ten tón, zabarvení, intonace… vše se vyznačuje takovým neuvěřitelným chladem a bezcitností, chybí v tom jakýkoliv náznak života… Ano, bezpochyby to ke mně hovoří skalní masiv. Ledový, mrtvolný.

Zvedám obě ruce nad hlavu, abych vůbec dosáhl do půli dveří. Jak vysoké jsou! Jakoby jimi měli procházet kyklopové. Zapřu se nohama a silně zatlačím. Záda i ruce se prohnou, nohy kloužou dozadu. Zatínám zuby a tvář se mně zkřiví námahou. Nevzdávám se. Znovu zaberu. Bojuj dál, bojuj! Kdesi nad hlavou se ozve prasknutí a potom se s táhlým skřípotem a vrzáním dají obě křídla do pohybu. Zvolna se rozevírají do stran a přede mnou se otevírá vchod do záhadné místnosti.

Vstoupím. Velmi pomalu a tak trochu bázlivě. Připadám si tu nepatřičně. Jako zloděj v cizím domě. Kroky duní v prostoru. Rozhlédnu se. Otvorem ve stropu uprostřed místnosti sem proniká úzký kužel bílého světla. Kde jsem se to ocitl? Jak velké to tu je? Těžko říct. Nedohlédnu na druhý konec. Kdepak. Vše se tu jeví tak obrovitě, monumentálně, až to vyráží dech. Stěny jsou z dokonale opracovaného kamene, z kusů velkých jak deset lidí. Podlaha rovná jako stojatá vodní hladina. Strop černější než noc. Opatrně se blížím ke středu a opouštím bezpečí přítmí. V kruhu světla už na mě čeká. Naděje.

Každého vypadá jinak. Ta moje na sebe bere podobu krásné mladé dívky. Její vlasy připomínají barvu ohně před vstupní branou, její výška je o hlavu menší než má. Moje Naděje. Poznal bych ji všude. Ať se oblékne do světle zelené mikiny a modrých džínů, černé sukně s vrškem téže barvy nebo červeného tílka, nikde ji nepřehlédnu. Nedokážu od ní odtrhnout oči plné bolesti a smutku. Přál bych si zapomenout, proč jsem sem přišel. Jenže nemůžu.

Odvrátím zrak. Po obou stranách se podél zdi táhnou dlouhé řady zbraní. Nachází se zde úplně všechny, které kdy člověk sestrojil, aby jimi zabíjel a týral jiné. Ano, tak zní můj úkol. Zabíjet… V nekonečném zástupu spatřím pazourky a oštěpy pravěkých lovců, meče a kopí udatných Sparťanů, kompletní zbroj římského legionáře, středověké zbraně včetně důmyslných mučicích zařízení… Od skřipce přes španělskou botu po železnou panna… Vedle metr vysokého špalku se opírá zakrvácená sekera, o kus dál si na bezbranný holý krk brousí zuby gilotina, vedle ní se zlověstně pohupuje oprátka… Vidím střelné zbraně z divokého západu, stejně jako z arzenálu současných armád. Dokonce zde objevuju i takové, co oficiálně neexistují. Odpočívají tu nože všech tvarů a velikostí. A tím to ani zdaleka nekončí. V klecích pobíhají divoká zvířata. Některá vztekle vráží do mříží a řvou, jiná v tichu odpočívají za sklem. Jedovatí sklípkani a hadi… Hladoví lvi a tygři… Celá Noemova archa tady našla kotviště.

Zvolna přecházím podél dlouhého stolu. Míjím revolvery a pistole, zastavuju se u pušek. Ani si nevybírám. Zvednu první útočný automat, pevně ho uchopím a obrátím se čelem k Naději. I ona nyní stojí tak, že mi hledí přímo do očí. „Proč se nemůžeš aspoň otočit?“ hlesnu prosebně, jenže neodpoví. Nikdy nemluví. Zato její pohled hovoří za tisíce slov. Vím, že z téhle vzdálenosti stačí zvednout hlaveň a držet spoušť tak dlouho, dokud nevystřílím všechny náboje. Namířím na hruď, zavřu oči a- Ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta-…

Hrozný zvuk. Zahryzává se mi až do morku kostí. Třesu se. Umrlčí árie… Už dost… dost… Křečovitě tisknu víčka k sobě, přesto nezabráním slzám, aby se neprodraly na povrch. Ať už to skončí… Dost! Najednou se rozhostí ticho. Strašlivé, hrobové ticho. Jsem celý zpocený. Otevírám oči a v ten samý moment pouštím zbraň z rukou. S rachotem dopadne na zem a já koukám na Naději. Na mou Naději…

Pořád se ještě drží na nohou, i když teď už vypadá spíše jakou loutka visící na neviditelném provázku. Střelné rány se táhnou přes celou hruď, od krku po břicho, od ramene k rameni. Spousta krve. Řine se ven s rychlostí dravé říčky. Už se dostala na úroveň kalhot a pokračuje dál. Vše barví temně červenou. Naděje se na mě dívá zvláštním pohledem. Chci jí říct, že mě to mrzí, omluvit se, vysvětlit jí, že… Ne. Nevypravím ze sebe ani hlásku. Beztak by byla všechna slova zbytečná. Vina se mi vepsala do tváře.

Leží v kaluži krve. Pozvolna se zvětšuje a kousek po kousku rozlévá po studené zemi. Po malých krůčcích přecházím až k ní. Bílé světlo kontrastuje s rudou krví a tmou v pozadí. Vypadá jako anděl sestřelený z nebe. Špičkami bot se zastavím těsně před hranicí kaluže smrti. Život z ní dosud nevyprchal. Srdce stále slabě bije a plíce přerývaně nasávají a zase vypouští vzduch. Nedokážu odtrhnout oči od těch jejích. Čekám, kdy vyhasnou. Vroucně si přeju, aby ten okamžik přišel, aby se už znovu nenadechla, aby odešla a nechala mě být…

„Dokonči to,“ pošeptá mi kdosi do ucha. „Víš, co musíš provést. Tohle nestačí. Naději nezabiješ jinak než vlastníma rukama. Zadus ji. Uškrť. Sevři ji krk a nepouštěj, dokud budeš pod prsty cítit tep. Zlom jí vaz. Vyrvi jí srdce z těla. Jedině tak se jí zbavíš.“

Skloním hlavu. Ano, vím to. Dokud ji nezardousím vlastníma rukama, dokud to neprovedu dočista sám, nezemře. Kolikrát jsem se sem už vypravil a vždy to skončilo stejně! Nikdy jsem k tomu nesebral dostatek odvahy a ona se pokaždé uzdravila. I z tohohle se zotaví, jakmile ji opustím. Žádnou zbraní se nedá zabít, žádné zvíře ji neroztrhá. To pouze já sám ji můžu poslat na věčnost. Takhle přežívá bezustání dál a dál, už stokrát jsem ji usmrtil, a přece znovu povstala, sotva jsem se z krajiny stínů vrátil nazpět. Ani jednou jsem to nesvedl provést svýma rukama. Těmahle rukama!

„Neostýchej se… Jiná možnost neexistuje. Stravuje tě po kouskách den za dnem. To kvůli ní trpíš, to ona tě připravila o klid. Nakonec tě připraví o všechno, všecičko, co máš. Nic ti nezbude. Zbav se jí, dokud je čas. Dřív, než tě nadobro zničí. Uleví se ti, uvidíš. Poslechni mě a udělej jedinou správnou věc, co můžeš.“

Nahnul jsem se nad Naději. Ty oči… Podrážka se dotkla lepkavé kaluže a krev se mi začala vsakovat do kalhot, když jsem si kleknul. Ucítil jsem zvláštní mokro a teplo. Rozevřel jsem dlaně a na moment jsem si je nevěřícně prohlížel. Co se to chystám udělat? Vyschlo mi v krku a špičky uší mi zahořely. Tvář se mi zkřivila odporem i žalem. Chtěl bych… Ne, nejde to jinak. Opravdu ne. Zhluboka jsem oddechoval. Kdybych teď vstal a odešel… Otočím se. Dveře v dálce za sebou nerozeznám. Zase se zavřely. Když uteču, vrátí se vše zpět na začátek. A pak zase… A znovu… Nekonečný kolotoč bolesti a utrpení bude pokračovat, já sem budu pořád přicházet a odcházet… Den co den… Vraždit ji a oživovat…

Chytnul jsem oběma rukama hebký krk. Zpod víček mi vyrazil nový příval slz. Cítil jsem pod špičkami prstů drobně tepající puls. Vteřina rozhodnutí. Musím. Nehty jsem zaryl do měkké kůže a palci zatlačil dolů ohryzek. Jak lehce to šlo! „Promiň,“ zašeptal jsem hlasem připomínajícím ptačí zaskřehotání. „Je mi to líto…“

Šlo to až nepříjemně snadno. Stačilo akorát držet a nepovolovat. Začala se dusit. Jak se snažila nadechnout, chrchlala kolem sebe krev. Třísnila mi košili a zápěstí. Několik kapiček zasáhlo i tvář. Její krev na mém oblečení, těle a rukou… Pálila jako žhavé olovo.

Jenže krve se tu nacházela všude spousta. Až se mi zdálo nemožné, že dosud nezemřela. Přece už měla dávno vykrvácet! Třásla se, bojovala o život a dívala se na mě těma nevinnýma očima, kterým jsem nikdy neodolal. Tentokrát jsem musel. Musel! Ničilo mě to, cítil jsem, že zabíjím část sebe sama. Raději jsem se na ni nekoukal. O to více jsem drtil nebohý krk. Zoufalé sípání a chrčení pozvolna utichalo. Už jsem slyšel pouze slabé vzdechy, poslední vzepětí sil a touhy žít. Brečel jsem, styděl se a nenáviděl, uvědomoval jsem si však, že jinak nemůžu.

Už? Stále ještě nepatrně zápasila a snažila se mi vyškubnout. Nalehl jsem na ni celým tělem a pokoušel se ji zklidnit. Zvláštní pocit… „Vzdej to, prosím,“ žadonil jsem mezi vzlyky. „Kvůli nám oběma. Vzdej to…“

Náhle jsem se zasnil. Představil jsem si, jaký bez ní bude svět. Jaké chmurné a zlé místo se z něj stane. Promění se v krajinu bez slunce a bez života, zmizí z ní veškerá radost a veselí, všechny stromy, keře a kytky uschnou a zčernají, řeky vyschnou a ryby leknou, ptáci přestanou zpívat a spadnou z oblohy, zvířata vymřou druh za druhem, lidé se promění v živoucí mrtvoly hnijící na zkaženém vzduchu, těla bez duší, co bezcílně putují zemí ničeho. Žádné barvy a zvuky, monotónní šeď a palčivé ticho, co svírá útroby strachem. Nakonec nezůstane nic, vůbec nic. Jen smutek, bolest a smrt.

Pustil jsem ji. Dosud žila. Sláva! Jakoby ze mě spadlo těžké břímě. Ne, nedokážu ji zabít. Ne s tímhle obrázkem před očima ani jinak. Protože ve světě bez naděje, v hnusném a odporném světě, prostě žít nechci. Raději se budu bezustání trápit a doufat, než se jednou provždy stát kusem ledové skály bez citů a prožívání!

Užuž jsem se zvedal, když jsem na pravém spánku ucítil ústí ocelové hlavně. Políbila mou kůži chladně a drsně. Přikovala mě k zemi a nedovolila mi se pohnout ani o píď. Čekal jsem, co se stane.

„Zabij ji.“

„Kdo jsi?“

„Tvůj rozum.“

„Můj rozum?“

„Nebo spíše to, co z něj zbylo. Podívej se, co jste se mnou provedli! Vy dva!“

Tlak povolil a já se směl pootočit. Z přítmí na mě shlížel podivně vyzáblý muž s propadlými líci, popelavě bledou tváří a šedavými prořídlými vlasy. Vypadal jako stařec nad hrobem, i když věkem mě o moc nepřevyšoval. Jenže byl strašně sešlý, strhaný a unavený. Kruhy pod očima, třesoucí se ruce, mátožný postoj. Neupravený, staré a špinavé oblečení, bídné vzezření. Kostnaté prsty svírající revolver. Znovu mi ho přirazil k hlavě.

„Zabij ji, než zabije ona nás!“

„Nás?“

„Jsme bratři. Ty jsi mé srdce. A ona je jed, který se v tobě uhnízdil a odtud se šíří po celém těle. Jedině ty ji můžeš zastavit. Musíš!“

„Nezvládnu to!“

„Pak ale oba zemřeme. Věř mi, jsem rozum, vím, co dělat.“

„Tak to udělej sám.“

„Kdybych jen mohl! Jenže rozum nedokáže zabít city a naději.“

„A mě dokážeš?“

„Ne, ale moje kulka tě zasáhne tak, že se z tebe stane mrzák, bezmocný nemohoucí stín tvého předchozího já, který bude po zbytek svých dní živořit a strádat neschopen jakéhokoliv činu a citu. Přestaneš mně ubližovat a stahovat mě s sebou do propasti. Proměníš se v nic. Budeš pozorovat svět kolem bez zájmu a nikdo si tě nevšimne, nikdo tě neuvidí. Nic tě nevzruší, neopětuješ sebemenší emoci. Stane se z tebe kus ledu. Zbytečnost k nepotřebě.“

Na moment se rozhostilo ticho. Pak jsem se trpce usmál a povzdechl si: „A myslíš si, že pak budeš šťastný?“

„Budu žít.“

„Budeš přežívat.“

„Zabij ji a tohohle všeho nás ušetříš.“

Podíval jsem se na ni. Na moji Naději. Její oči… Koutky úst se mi škubaly nahoru a dolů, slzy mi tekly proudem. Dopadaly na její zakrvácené šaty a tělo. Vzlykal jsem a třásl se, zatímco se ruce blížily k svému cíli. Dívala se na mě a prosila, ať to nedělám. „Nezlob se…“ Stisknul jsem. „Promiň mi…“ Páchal jsem vraždu i sebevraždu zároveň. Revolver na spánku mě poháněl k větší intenzitě. Přitlačil jsem. Bránila se, ale nepolevil jsem. „Odpusť mi to, miláčku…,“ vydechl jsem zlomeně v moment, kdy jsem hrůzné dílo dokonal.

Ne, ještě ne. V poslední vteřině, kdy se rozhodovalo o jejím bytí a nebytí, jsem povolil. Prostě jsem ji nedokázal zabít. „Ne. Nejsem vrah. Nikdy nezabiju svou Naději a lásku.“ Věděl jsem, že mě rozum ochromí a uvrhne do zatracení. Jenže i to, že on sám žádné city zabít nesvede, a že Naděje a láska jsou před ním v bezpečí. A to mi stačilo. Díky tomu jsem měl víru, že se jednoho dne uzdravím. Že se Naděje naplní a láska mě vyléčí.

Pohladil jsem ji prsty po tváři. I nyní, na hranici smrti, vypadala překrásně. Usmál jsem se. Tak nějak prostě, upřímně a smířeně. Už jsem nebrečel, byl jsem klidný a vyrovnaný. Teď když jsem konečně věděl, co dělat, jsem se cítil najednou docela dobře. Zůstal jsem klečet, ruce přitáhl k sobě a srovnal podél těla. Nepatrně jsem vypnul hruď, mírně zaklonil hlavu a upřel pohled do dálky před sebou. Slyšel jsem, jak natahuje kohoutek. „Střílej.“