Jak jsem si hrál na Rockyho

Můj pud sebezáchovy si někdy bez varování vezme dovolenou. Jak jinak si lze vysvětlit, že jsem jednoho pošmourného středeční odpoledne kráčel vstříc „box clubu“, abych se tam nechal dobrovolně přizabít a ještě za to zaplatil. Holt to jsem celý já. Nebo spíš ta moje huba nenechavá. Vždycky něco plácnu a ejhle. Párkrát jsem se zmínil před kamarádem – boxerem, že mě box docela zajímá, vyptával jsem se na spoustu věcí a najednou dostávám otázku, proč to nezkusím sám a já vůl na ni kývu a ani si neuvědomuju, že jsem se právě upsal ďáblovi. Pak už neexistovala cesta zpět. Jsem přeci chlap, a když na něco dám ruku, tak to platí a ne že ne. Přece neplácám jen tak do větru!

Poučen o všem, co v žádném, ale v žádném případě nemám dělat, blížil jsem se vstříc osudnému místu. Nekřič, nebreč, neškemrej o milost, nenastavuj záda a nemávej přitom rukama, neutíkej po ringu ani se neschovávej ve skříňce, stejně si tě najdeme. V duchu jsem přemýšlel, jakou váhu asi mají modlitby od nevěřícího psa. Doma jsem se se všemi co nejsrdečněji rozloučil (omylem jsem se zapomněl zmínit, kam se chystám) a do psacího stolu uložil závěť. Umínil jsem si však, že ať už mě za příznačně černými dveřmi čeká cokoliv, vydržím statečně až do konce! Tedy alespoň se o to pokusím…

Začali jsme rozcvičkou. „Kolem ringu poklusem klus! A levým bokem dopředu! A pravým! A teď s dřepy a výskoky! Hejbněte tím líným zadkem! No tak, vy padavky! A pozadu! A teď co nejrychleji!“ Funím jako parní lokomotiva. Pět minut mi přijde jako věčnost. Zatímco se ostatní příjemně rozehřáli, já hledám vyplivnuté plíce někde na zemi. Tak to dopadá, když se zpohodlnělý spisovatel uvyklý nanejvýš tak zuřivě mlátit do klávesnice rozhodne mučit ubohé tělo. A že jsem se ho za těch devadesát minut natýral! Týden mi to pak dávalo sežrat a plazil jsem se doma po čtyřech.

Následovala individuální rozcvička, tzv. stínování. Což pro někoho, kdo v životě neboxoval, nebylo zrovna dvakrát efektivní. Jak se ukázalo, vidět stokrát Rockyho nestačí. A u slovíčka „vidět“ se musím chvíli zastavit. Kromě mé nulové fyzické kondice tkvěl další fatální problém právě v tom, že jsem byl slepý jak patrona. Myslel jsem, že to půjde bez brýlí. Vždyť kdysi při tělocviku jsem také cvičil bez nich, a jak mi to panečku šlo, téměř ve všech činnostech jsem byl druhý, nanejvýš třetí odzadu! A těch gólů, co jsem vstřelil, ponejvíce vlastních! Jenže, ty vole blbej, tenkrát jsi měl nejmíň o půldruhé dioptrie na každém oko míň! A to je sakra rozdíl, spílal jsem si v duchu.

„Jedním vokem se dívej na mě, jak to dělám, a druhým do zrcadla, jak to děláš ty, vod toho tam je!“ řval na mě trenér a já kýval hlavou směrem, odkud jsem rozeznával pohybující se skvrnu. Když pominu fakt, že jsem jaksi nedokázal rozklížit oči dvěma směry, stejně jsem houby viděl a před ostatní vypadal jako idiot, který není schopný zopakovat ani ty nejzákladnější pohyby. No nic. O to větší legraci jsem zažil, když jsme začali trénovat po dvojicích.

„Pošli mě k zemi… Dej mi knock out… Skonči to,“ prosil jsem marně Miloše, když jsme se vzájemně střetli. Netoužil jsem po ničem jiném než schytat pecku do hlavy a moci tak regulérně ukončit své trapné působení. Jenže zákon schválnosti – údery do hlavy se nepovolovaly. Proklatě! Nezbývalo tedy než dál trpět a zoufale bojovat o poslední špetky důstojnosti. Přestávky se mi jevily čím dál tím kratší, zatímco jednotlivá kola delší a delší. Pomalu jsem ztrácel sílu vůbec držet ruce nahoře a vykrývat údery. A že jich na mě mířilo!

Opravdová chvíle ponížení ale teprve přišla. Dosud jsem mlčel o tom, že mezi cvičenci se vyskytoval i jeden ženského pohlaví. A shodou okolností se i u něj jednalo o první trénink. Když jsme stanuli proti sobě… ach ano, tušíte správně, zmlátila mě holka. Co říci na obhajobu? Snad pouze to, že razím zásadu, že ženu ani květinou, natož boxerskou rukavicí, neuhodíš. Nějak mi to prostě nešlo. Nedokázal jsem se přinutit k tomu, abych ji jednu ubalil, i když do mě bušila o sto šest. Akorát jsem zbytky sil vykrýval spršky ran a občas poslal propagační úder kamsi do území nikoho, aby se neřeklo. Díky tomu se mi podařilo po dlouhé době (a zase na dlouhou dobu) dotknout se ženského ňadra. Ale povím Vám, bylo mi to v tu chvíli jedno. Úplně jedno. Nehledě na to, že se zabandážovanou rukou a boxerskou rukavicí na ní prd poznáte, čeho se dotýkáte.

Další půlhodinku raději taktně zamlčím. Když jsem se znovu nadechl čerstvého vzduchu, vzduchu svobody a míru, zaplavil mě skvělý pocit úlevy. Sice jsem neudělal díru do světa tvrdých pěstí, ale aspoň zakusil novou zkušenost, které tak rád sbírám a už jsem ji dokonce stačil přetavit do jedné z nečetných povídek.