Já, pokusný králík

Má literární tvář nabývá dvou podob. Tu přívětivější už znáte, právě k vám promlouvá. Ta druhá se schovává ve stínu. Však má taky proč. S politováním musím konstatovat, že kromě relativně neškodných bezvýznamných fejetonů se po nocích pachtím i s literaturou nevalné kvality a pochybné úrovně, že zpod prstů mi vylézají stohy a tuny stran braku a knižního odpadu, který se nikdy nedostane do čítanek a hodin literatury (sláva za to!), ledaže by kantoři toužili po zvlášť vydařené ukázce ve stylu: „Tak takhle opravdu ne!“

Ale dost už té sebechvály. Když se mi po pekelných mukách podaří z dobrého námětu sestavit příběh, který já osobně považuju za geniální (zvláštní, že toto přesvědčení se mnou nikdo nesdílí), a připravím si ho do kapitol, nezačnu ihned tvořit. Řídím se totiž pravidlem, že věci, o nichž píšu, bych měl alespoň trochu znát. Tohle nelze než vřele doporučit všem autorům. Ani nevím, odkud se ve mně bere pocit, že celá řada z nich to vesele ignoruje. Zejména u literatury faktu je velmi, velmi smutné, trpíte-li při četbě dojmem, že autor nemá ani zbla potuchy, o čem vede řeč.

Proto, když píšu o svých hrdinech a se sadistickým potěšením je vystavuju všemožným útrapám, neodolám, abych některé z pekelných nástrah nevyzkoušel na vlastní kůži. Ono je nanejvýš jednoduché psát si z klídku a pohodlí domova, hezky se rozvalit v křesle, mít všeho dostatek a lážo plážo si ťukat do klávesnice. Jenže mi potom vrtá hlavou, jestli se tímhle způsobem dokážu patřičně vžít do psychiky svých literárních dítek. Onehdy jsem nechal jednu skupinku pochodovat dlouhé dny v tropických teplotách pod spalujícími paprsky žhavého slunce a nadto jsem je ještě načas uvěznil v kleci v té největší výhni. Stručně řečeno: jsem prostě zmetek.

Probádal jsem internet a nastudoval si potřebné informace z knížek a časopisů, ovšem pořád jsem se ne a ne zbavit neodbytného pocitu, že tomu pořád cosi chybí. A pak jsem se podíval z okna. Mrknul jsem na teploměr, vylezl na balkon a v tu ránu jsem zjisil, že je venku „na chcípnutí“. A to jsem přesně potřeboval. A zatímco se ostatní váleli u vody, já kmital. Po rozpálených chodnících, asfaltce, prašných cestách… kam mě nohy nesly. Pod ohnivou koulí, co ne a ne polevit, jsem absolvoval kilometry ostré chůze. Pro co nejvěrnější zachování autentických podmínek jediné chvíle odpočinku a občerstvení jsem si dopřával u fontán a vlastně všeho, co teklo. Krásná to setkání s vodou… I teď, více jak rok poté, se mi znovu vybavují do detailu všechny ty pocity, co tehdy bouřily v mém nitru. A o to mi šlo. Když jsem večer dorazil (rozumějte doplazil se) z posledních zbytků sil domů, stačilo zapnout notebook a v pár větách se mu svěřit, jak zatraceně špatně se cítím.

Zrovna tak dobře se dá experimentovat s hladovým žaludkem či nedostatkem spánku. Sice si nepřivodíte zrovna stav blaženosti, když klesnete natolik hluboko, že okusujete myš u počítače jen kvůli jejímu jménu, zato však získáte mnohem působivější pasáž v kapitole, která by dostala úplně jiný ráz psát ji po nedělním obědě (což v mém případě stejně znamená párky, ale i tak…). A dával-li jsem teď dohromady novelu, v níž stěžejní faktor představuje spánková deprivace jednoho z hrdinů, jak jistě tušíte, nenapadlo mě nic lepšího, než se s tím mordovat po nocích. Přiznám se ale, že jsem tentokrát trochu švindloval a vynahrazoval si to o některých nudných přednáškách…

Je vskutku legrace takhle si hrát, jenže se tomu nesmí příliš podlehnout. Pak by to mohlo mít následky docela nemilé. Tudíž pokud někdy v dohledné době uvidíte ve zprávách maskovaného pošuka pobíhajícího po Pardubicích, jak „čistí město od špíny a zla, aby se pomstil těm, kteří ho uvrhli do zatracení…“, tak vězte, že se neděje nic mimořádného, akorát se připravuju na svůj další román. A ne že prozradíte policii mou identitu!