Interstellar - jak se povedl poslední film Christophera Nolana?

Christopher Nolan si za léta tvůrčí činnosti vybudoval pozici režiséra, jehož filmy se stávají společenskou událostí ještě předtím, než vůbec vkročí do kin a stejně tak jsou odsouzeny k úspěchu, i kdyby se mistr třeba jednou utnul. Osobně mě dosud žádný film z Nolanovy dílny nezklamal, ovšem s o to většími očekáváními jsem se těšil do kina na jeho poslední novinku a nutno podotknout, že jsem odcházel s lehce míšenými pocity. Ne zklamaný, ale ani nikterak nadšený. Interstellar dokázal, že patří mezi nadprůměrné filmy, ať už zpracováním, hereckým obsazením či scénářem, což je meta, o která se většině soudobé produkce může sice jen zdát, ovšem jdu-li na film, od něhož čekám, že bude excelentní a atakovat hranici filmařské geniality, být „pouze“ nadprůměrný jednoduše k uspokojivému pocitu nestačí. Co se příběhu týče, je nám servírovaná sci-fi, během které se zachraňuje lidská rasa a hodně cestuje vesmírem, červí dírou a v neposlední řadě i časem. Z hlediska námětu tedy nic, s čím bychom se nemohli setkat už jinde, na druhou stranu bylo vše promyšlené a dobře fungující, některé prvky (roboti) i vcelku originální a vtipné. Z hereckých výkonů si zaslouží vyzdvihnout Matthew McConaughey, který mě mile překvapil, a duo hereckých bardů Michael Caine a John Lithgow, kde zejména u prvního jmenovaného mám dojem, že snad ani neumí zahrát špatně. Naopak mě opět nedokázala přesvědčit Anne Hathaway a spíše na mě působila jako rušivý prvek v celém filmu. Bohužel mě tentokrát neoslovil ani soundtrack, což se v případě Nolanova filmu a osoby Hanse Zimmera stalo vůbec poprvé, ale žádný motiv mi neutkvěl v hlavě ani chvíli po konci projekce. Celkově však Interstellar načrtává spoustu pěkných myšlenek o čase i rodině a donutí člověka zamyslet se nad některými aspekty života, což na něm oceňuji nejvíce navzdory řadě neduhů.