I evoluce se utne

Tentokrát jsem se rozhodl hledat odpověď na záludnou a nejen filosofy hojně propíranou otázku: Jaká je lidská přirozenost? Jsou lidé ve své podstatou dobří, nebo špatní? Možná to vypadá, že se chystám objevovat Ameriku, ale to si nemyslím. Už jenom z důvodu, že řešení tohohle zapeklitého problému ještě nikdo nevykoumal. A abych Vás uchránil zbytečného očekávání a následného zklamání, nepočítejte s tím, že na konci těchto řádků objevíte cosi převratného. (Ale ne že teď přestanete číst!) Nějaká zaručeně správná a jednoznačná odpověď zřejmě ani neexistuje. Ovšem kdoví, pojďme se ji alespoň společnými silami hledat.

Na začátku se nelze vyhnout kratičké exkurzi do dějin filosofie. Nebojte, jenom nakoukneme a hned zase půjdeme. Nejsem až takový sadista. Jenže chceme-li se zavrtat do nastíněné problematiky hlouběji, bylo by nanejvýš neuctivé opomenout trojici velikánů, jakými byli (a skrz své myšlenky stále jsou) Niccolo Machiavelli, Thomas Hobbes a Jean-Jacques Rousseau. První dva to s lidskou přirozeností neviděli nijak slavně. To, že lidé nepatří mezi žádné andílky, dokládali mj. tím, že vůbec máme celou řadu zákonů, sankcí, donucovacích institucí… a i přes tohle všechno děláme takové věci jako je zamykání dveří, nošení zbraní (což o něco více platilo v jejich době) atd.  Nedůvěřujeme si, bojíme se jeden druhého a asi máme i proč. Homo homini lupus.

Oproti tomu si Jean-Jacques Rousseau sice také všiml, že lidská chátra v jeho době za moc nestojí, jenže důvody spatřoval jinde. Podle jeho slavné teze je člověk přirozeně dobrý, teprve v kontextu společnosti se stává špatným. Všechna ta závist, pýcha, arogance, faleš, nenávist, lakota… přichází se zespolečenštěním, odloučením člověka od přírody a opuštěním přirozeného stavu. Rousseaovsky dobrý člověk je ještě nezkažený negativními lidskými vášněmi.

No co z toho si vybrat? Oboje obsahuje nesporné kouzlo, argumenty hovořící pro i proti. Můžete inklinovat k jedné teorii, jenže čím více o ní budete uvažovat a snažit se ji potvrdit, volky nevolky zjistíte, že zároveň odkrýváte i řadu důvodů, proč by zrovna tak mohla platit verze druhá. Jo jo, není to žádná legrace. Však kdyby ano, odpověď už všichni dávno známe.

Já jakožto věčný pesimista, kritik a hnidopich jsem vždy až s nábožnou úctou vzhlížel k Hobbesovi. Ale čím dál tím víc si říkám, že na tom Rousseauovi taky „něco“ je. Pořád ještě existují slušní lidé, pro něž pravda a čest neznamenají jen prázdná slova, kteří dělají správné věci, i když se to nevyplácí, pomůžou bez nároku na odměnu a i ve zlém světě jsou hodní. Shrňme to termínem „dobří“. Jedna nula pro Jacquese. Na druhou stranu si položme tu nejzákladnější možnou otázku o společnosti: Co je zač? Odkud se vzala, kdo ji stvořil, z čeho sestává…? Netvrdíme pak něco v tom smyslu, že spojením dobrého vzniká špatné, resp. špatné tvořící?

Tady se před námi zjevuje krása i prokletí filosofie v plné nahotě: otázka plodí otázku a nikdy se nedobereme konce. Podívejme se na to z jiného úhlu. Vyrazme na prohlídku středověkého hradu. Tortura… Kolik ohavných nástrojů určených k mučení spatřilo světlo světa? A jak důmyslně je jejich projektanti zhotovili, aby způsobovaly maximum bolesti a utrpení a přitom ponechávaly nebožáky při životě? Natahování na skřipec, vplétání do kola, železná panna a španělská bota, pálení žhavým železem, stahování z kůže a vaření zaživa, napichování na kůly… Bylo by samozřejmě pošetilé omezovat se jen na středověk. Od doby, co se začaly psát dějiny lidstva až po jejich poslední kapitolu, nezbývá než žasnout a s hrůzou zjišťovat, co je jedna lidská bytost schopná provést druhé…

Válčení považuju za specificky lidskou činnost. Jistěže i zvířata mezi sebou bojují, ale to je přeci jenom něco jiného. A každý školák si může vzít libovolnou učebnici dějepisu a sledovat, jak se lidé vyvražďovali ve všech koutech světa, ve všech dobách a všemi možnými prostředky. Do jaké míry a zda vůbec byly takové konflikty oprávněné, co za příčiny k nim vedlo, jak probíhaly a co s sebou přinesly za následky, jaký smysl v sobě skrývá lidské zabíjení se navzájem, ať si každý posoudí sám…

Ač se to možná na první pohled nezdá, náš život je prosycen strachem. Těch „strachů“ existuje ohromné množství s řadou různých důvodů. Už na začátku jsem ústy svého jmenovce zmínil strach o majetek, o život… Jmenujte si další, klidně si napište jejich seznam. Ne-li úplně u všech, pak rozhodně u většiny se shodují v jednom – v pozadí, ať už přímo či nepřímo, se skrývá člověk.

Velice zarážející je i neuvěřitelná arogance, nabubřelost a egoismus tolik typický pro lidský druh. Člověk je pánem všeho tvorstva. Člověk představuje vrchol evoluce, to nejlepší a nejdokonalejší, co se kdy na planetě Zemi (a ve vesmíru vůbec) zrodilo. Fuj! Samotné prohlášení o vlastní výjimečnosti a o tom, že „já jsem ten nejchytřejší“, může dle mého názoru z úst vypustit jedině naprostý hlupák. Na základě zmíněného dogmatu platí, že člověk disponuje právem na všechno a o všem rozhodovat, neexistují pro něj limity a omezení, naopak sám je rád dává ostatním (a to i napříč vlastními řadami). Jeden jediný druh řídí vše! A samozřejmě co činí, to činí správně.

Ať už jsou lidé špatní od přirozenosti, či nese vinu společnost, faktem zůstává, že svět, tak jak ho známe dnes, kypí a přetéká právě těmi špatnými jedinci. Chtěl bych věřit, že lidstvo může být dobré, že lidé můžou být čestní a správní. Jenže nevěřím. Jsou tací, ovšem je jich málo. Žalostně málo. A obávám se, že dříve nebo později budou semleti a rozdrceni těmi druhými. Tři století od doby, v níž žil Jean-Jacques Rousseau se smutným povzdechem konstatuji, že sice nevím, jestli společnost lidi kazí, ale že ta současná sama o sobě zkažená a zvrácená je.

Naši úvodní otázku bychom mohli vyřešit elegantní šalamounovskou kličkou. Co když se věcí mají tak, že každý člověk v sobě nese určitý „potenciál“ být stejně tak dobrý jako špatný? A záleží pak na vnitřních i vnějších faktorech, do jaké podoby se rozvine. A zde hraje tragickou roli právě společnost. Protože je vskutku těžké, skoro na hranici nemožnosti, aby se prosadil dobrý potenciál tam, kde už od dětství člověka obklopuje přetvářka, faleš a lži, kde ti, co by měli jít příkladem, páchají zločiny, kde vulgárnost, hrubost a tupost čiší odevšad, kde se násilí a brutalita stala každodenní realitou, kde nezáleží na tom, co je správné, nýbrž na tom, co se vyplatí, kde pravda vzbuzuje smích a čest je nemocí bláznů, kde se zloději a vrazi vysmívají zákonům, kde všichni jsou si rovni a někteří rovnější, kde se dovolávat spravedlnosti je marností nejmarnější, ve světě prosáklém korupcí a protekcí, kde závist, pomluvy a lidská špína raší jako houby po dešti, kde bratr vraždí bratra pro malichernosti, kde peníze ovládají všechno…

Když se rozhlédnu kolem sebe, je mi smutno. Smutno z lidí. A nejen to. Stačí si prohlédnout záběry mořských ptáků umírajících v ropných šatech smrti, spočítat si, že gorily horské byly pro lidský druh objeveny na počátku minulého století a dnes jich přežívá pouze mezi šesti a až sedmi sty jedinci, nebo se prostě jen podívat v zoo do očí zvířeti ve výběhu tak malém, že se sotva otočí… A pak se stydím, že jsem člověkem. Protože člověk je nepřítelem všeho živého. Stejně jako mistr tesař, i evoluce se někdy utne.