Hadí láska

Dnes se s vámi podělím o vzpomínky na jeden můj dávný vztah. Jedná se o skutečnou perlu mezi mými peripetiemi se slečnami a z paměti mi nevymizí asi nikdy, i když zlatým písmem se do ní rozhodně nezapsal. Spíš nějakým hororovým. Není se s čím chlubit (to tedy opravdu ne), ale zatímco ve mně ve chvíli svého trvání nebudil zrovna libé pocity, vy se při něm pobavíte. Třeba i škodolibou radostí nad mým utrpením.

Zpět, chyba. Teď, když se koukám o odstavec výše, uvědomuju si, že jsem vás zmátl. Ono se totiž nedá hovořit o vztahu, protože skončil ještě dřív, než vůbec stačil začít. A ruku na srdce, jsem za to moc rád. Hlavně nyní, když se zdá, že jsem po všech těch levých či středových, našel konečně tu pravou. Dokonce jí říkám princezno, tak se to snad brzy nezmění na jiné oslovení z říše pohádek, kupříkladu na čarodějnici.

Dívka, o které se krátce zmíním (a jako správný gentleman neuvedu její jméno), byla hezká, milá a kdoví co za další dobré vlastnosti bych u ní stačil ještě objevit, kdyby se náhle nevyskytla překážka pro mě zcela nepřijatelná. Když mě pozvala k sobě domů, zdálo se vše na nejlepší možné cestě (překlad: nikdo nebyl doma a zřejmě nešlo o náhodu). Dokonce se rozhodla ukázat mi svého „mazlíčka“ (ne, tak jsem to opravdu, ale opravdu nemyslel, ty uvozovky záhy pochopíte). Asi byste čekali, stejně jako já, že mě zavede do svého pokoje, jenže ono ne.

Člověk by měl zpozornět, když mu někdo říká: „Pojď, ukážu ti svého miláčka,“ a vede vás přitom do sklepa. Ještěže nedodala: „Musím ho nakrmit.“ Ovšem v ten moment jsem netušil nic špatného, vždyť kdybyste ji viděli… pánská část čtenářů jistě chápe. Já bych ji následoval kamkoliv.

Sešli jsme dolů (bydlela v pěkném baráčku, kde sklep nabízel větší prostory a komfort než můj vlastní pokoj) a já zahlédl na druhé straně před námi cosi připomínající velké akvárium. Aha! Vzpomněl jsem si, jak jsem jako malý navštívil s tátou chovatele akvarijních rybiček, který měl ve sklepě desítky akvárek. Úleva však netrvala dlouho. Stačilo udělat pár kroků a věděl jsem, že ten den žádné čarokrásné tvory s ploutvemi neuvidím. Terárium! Co se v něm skrývá za překvapení? Jak se přede mnou začalo rýsovat cosi černého připomínající smotanou hadici, zpomalil jsem, srdce se mi rozbušilo a musel jsem se ovládnout, abych rovnou nezařadil zpátečku.

Jasně, že to nebyla hadice. Vám se třeba hadi líbí, ale mně ne. Vůbec ne. Vypůjčil bych si větu svého oblíbeného hrdiny a nejslavnějšího archeologa stříbrného plátna, Indiana Jonese: „I hate snakes!“ Ano, tahle tři stručná a jasná slovíčka perfektně vystihují můj vztah k těm živočichům. Všechno snesu, ale hady ne ne a ne.

Potenciální přítelkyně však chovala k plazícím se tvorům evidentně vřelou náklonnost. Tu svoji kroutící se potvoru láskyplně oslovovala jménem a dokonce mi ji chtěla dát do ruky, abychom se líp poznali! Okamžitě jsem tu úžasnou nabídku odmítl (bez díky). Ona však trvala na svém a dál terárium otvírala. I kdyby stokrát opakovala, co je to za neškodný druh, jak je hodný apod… nikdy! Začal jsem couvat, ale to už se ke mně moje „milá“ blížila a kolem ruky se jí vinulo něco, z čeho mně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Prý to si myslí všichni, že se hadů bojí, ale jak hnedka změním názor… Vzdálenost mezi námi se rychle snižovala. Barva mého obličeje dokonale ladila s okolními zdmi (čerstvě vymalovanými). A pak jsem v nouzi nejvyšší vykřikl: „Dej TO pryč!“

Ta změna v jejím obličeji, to jste měli vidět. Kdyby nic jiného, tohle stálo za to. Už ne jedna, ale hned dvě zlé a syčící hlavy na mě upíraly výhružný pohled. O nějakém vztahu nemohla být ani řeč. Zbývalo udělat jediné možné a správné v dané situaci. Zachovat se jako chlap, na nic nečekat a vzít nohy na ramena. Uběhl jsem přes pět ulic, než jsem se zastavil, a to akorát proto, abych popadl dech a mohl utíkat dál, dokud nedorazím domů, nebo se nezhroutím.  Na závěr snad nepřekvapí, že těm místům se dodneška vyhýbám.