Definitely!

Hned na začátku musím učinit doznání. Na cizí jazyky jsem dřevo. Dost velké, ne-li vůbec největší. Pro vaši představu o mých (ne)znalostech bych si dovolil malou ukázku z hodin francouzštiny. Zde mi po dobu pěti let (!) stačilo pro přežití několik frází: „Excusez – moi.“ (Omluvte mě.), „Je ne sais pas.“ (Nevím.) a „Je suis desolé.“ (Je mi líto.). Psaní „slohovky“ na dvě stě slov se díky tomuto měnilo v učiněné peklo. Teprve tehdy člověk řádně pochopil úsloví „vařit z vody“.

Jak se tedy stalo, že jsem se ocitl v maturitním ročníku v semináři anglické konverzace? Sám tomu do dnešních dnů nerozumím a odpověď pro mě zůstane záhadou stejně jako mytická Atlantida pro zbytek lidstva. Asi jsem v bláhové naději doufal, že tyto hodiny pomůžou zlepšit mé chatrné dovednosti. Jenže hned na začátku bylo jasně řečeno, že nepůjde o žádné „doučko“ (z čehož si pak někteří dělali rádi srandu), ale o jakýsi ještě vyšší stupeň diskuze lidí poučenějších než poučených, který v běžných hodinách není možný. Tehdy mi došlo, že úterní rána a páteční odpoledne nebudou v mém životě patřit k nejoblíbenějším.

Jednotlivé semináře jsem vnímal podobně jako fotbalová utkání. Nesly v sobě totiž až příliš shodných znaků. Oboje trvalo devadesát minut a jako ve fotbale, i tady se nastavovalo. Také do hodin jsme nastupovali o něco dříve, než měly vůbec začít. Jen tiše jsem záviděl jiným, jejichž vyučující s úvodním hvizdem nijak nechvátali a mnohdy začali až v poločase. Má role v týmu byla jasná. Připadal jsem si jako náhradník na lavičce evropského velkoklubu, který do hry zasáhne jen v nouzi nejvyšší, a diváci přitom trpí.

Rád jsem měl sledování zpráv ze satelitu a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, někdy jeden obrázek řekne víc než tisíc slov (což jsem zejména zde velmi oceňoval), za druhé, běžící pás s napsaným textem taky není vůbec, ale vůbec k zahození. Teď už jistě chápete, co nemám rád na rádiu…

Nemůžu nezmínit našeho nezapomenutelného angličtináře. Jak tvrdil Forest Gump, že jeho máma vždycky říkala, že život je jako bonboniéra, a nikdy nevíš, co ochutnáš, tak přesně tohle samé platilo i o našich hodinách s ním. Prostě co seminář, to unikát. Dál nebudu své vzpomínky rozvádět, snad jen – když byste se procházeli po chodbách našeho starého gymnázia, mohli byste zaslechnout tichý ševel vyprávěných legend, kterými se straší nízké ročníky. Tím samozřejmě nechci ani v nejmenším nic naznačovat. Já vzpomínám rád – teď.

V tenhle moment bych se vrátil k nadpisu. Definitely? Jestli vám vrtá hlavou, proč zrovna tohle slovíčko, tak tím právě skládám hold onu učiteli, s nímž jsem prožil poslední dva opravdu výjimečné roky na střední škole. Používal ho totiž tak často, že jsem to od něj pochytil taky.

A malá editace na závěr. To co jste si právě přečetli, jsem napsal před více než rokem. Plus mínus. Zveřejnit jsem se to rozhodl až nyní, kdy jsem úspěšně absolvoval zkoušku z angličtiny nejen u maturity, ale i na univerzitě. Možná jsem to neodeslal dřív z pověrčivosti, možná proto, abych teď mohl už s úplnou jistotou napsat, že ať už byla moje výuka angličtiny jakákoli, její skvělé výsledky nelze zpochybňovat. Definitely!