Co dál?

Až dosud jsem se vyhýbal psaní o politice. Ne snad z důvodu, že bych se o ni nezajímal či necítil potřebu se vyjádřit se k věcem, které se dějí v České republice a které se mě jakožto jejího občana úzce týkají. Není mi lhostejný osud této země, země, v níž jsem se narodil, v níž žiju a v níž – budu žít? Těžko se totiž smiřuju s představou, že bych měl spojit zbytek života s českým státem v podobě, v jaké se nyní nachází, ve stavu naprostého politického, morálního a společenského marastu. Nechci ale odcházet! Proč bych to měl být já a ne ti, kteří jsou za tento úpadek zodpovědní? Nehodlám vzdávat boj, který lze vybojovat – bude-li vůle slušných a poctivých občanů – do vítězného konce! Nechci se nadále stydět za to, že jsem občanem České republiky, ačkoliv řada jejich představitelů činí tak, že se tomu pocitu nejde ubránit. Říkám ne! Chci být hrdý na Českou republiku. Na zemi, která se pyšní tisíciletou historií, a která už tolikrát sehrála veledůležitou roli v dějinách. Má to vše hanebně zmizet v současném zmaru? Nebo zde chceme opravdovou vládu lidu a práva, občanskou společnost vystavěnou na demokratických principech a zbavenou všech zkorumpovaných politiků, tunelářů, lhářů a mafiánů?

Kam směřuje současná ČR? Je reálná hrozba nepokojů, které přerostou rozměry organizované stávky a demonstrací? Je třeba obávat se vlny násilí, či dokonce revoluce? Opravdové revoluce, ne divadélka a následného převlékání kabátů? Tak vypadá revoluce, jak ji znají dějiny, revoluce, při níž teče krev, padají hlavy pod gilotinou a zůstávají oběšenci na ulicích. Jistě, nejedná se o hezký obrázek, nicméně důsledně se rozejít se starým režimem a zrodit nový znamená kráčet po cestě dlážděné hlavami, jinak zásadní změnu nelze očekávat.

Obávám se, že současná „skupina u moci“ (toto označení považuji za výstižnější než pouhé vláda) si koleduje čím dál tím víc, aby podobný obrázek opustil stránky učebnic a vrátil se do ulic. Svým konáním úspěšně stupňuje společenské napětí a vyhrocenou situaci. Zatím je to ale v pohodě. Lidé protestují a nadávají, jenže to je tak všechno. Žádné činy. Zjevně se ještě nemají tak hrozně. Co by se tím proto ti „nahoře“ vzrušovali. Jsou vážně tak krátkozrací? Slepě zahleděni do sebe, že odmítají vnímat realitu? Nebo to jsou prostě jen… ? Ono se tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A přesně to se stane. Jakmile dostatečně velká část obyvatelstva ztratí možnost účinně saturovat (základní) potřeby, pomyslný sud s prachem bouchne. Vážená vládo, zákonodárci, zástupci lidu a politici vůbec, umíte si představit, co nastane, až bude lid tak bezradný a zoufalý, že už nebude mít co ztratit a uvědomí si to? Až se tak neskutečně naštve, co naštve, rozzuří a rozběsní, že mu bude všechno jedno a rozhodne se jednat buď, a nebo?

A pak už stačí jen nějaký drobný impuls, nějaká aférka, další z nekonečné řady korupčních skandálů, zlatý padák toho či ono a lidé si řeknou: „A dost! To už stačilo!“ A jakmile se dá rozlícený dav jednou na pochod, co myslíte, dá se umluvit a uchlácholit lživými sliby? Jo, to vy sakra dobře umíte vykládat líbivé věcičky, když se blíží čas voleb. A po nich… škoda slov, ne? Vám jde totiž právě a jen o ty voliče, ne o občany. A občané jsou tak hloupí, či důvěřiví, že vám stále znovu sedají na lep. Nebo ještě hůře, oni věří, že „čerstvá krev“ přinese kýženou změnu. Jaké je to ale rozčarování, že ideály mizí v nenávratnu při vidině korýtek a prebend! Kam to vede? Pouze k dalšímu znechucení politikou a odevzdání se lidí zdánlivě nevyhnutelnému osudu.

Nevěřím v tento policko-mocenský systém, v to, že ho lze reformovat nebo si dokonce naivně myslet, že se uzdraví sám. Odshora dolů ho prolezly nemoci, ta nejhorší z nich – rakovina korupce, ho postihla ze všech nejvíce. Kladu si otázku, zdali je možno tento stát vůbec označit za demokratický? Nemám s čím porovnávat svou zkušenost, ať už geograficky či historicky. Ale protože všude slyším, že ano, asi bych tomu měl věřit. Stejně slepě jako věřili lidé v Orwellově románu 1984 Straně. Vždyť stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Ale asi je to opravdu demokracie a chyba tkví ve mně. Omylem jsem si totiž vytvořil rozdílné přesvědčení o obsahu tohoto pojmu. Moje blbost. Já bych se totiž skoro domníval, že ve skutečnosti se mnohem více a nebezpečně blížíme oligarchii. Že to tady funguje jako v antickém Římě za císaře Augusta, kdy se říkalo – šuškandou – že jde o tyranii v rouše beránčím, co se usmívá jako demokracie. To je ale samozřejmě pitomost, srovnávat Řím přelomu letopočtu s naší zemí. Vždyť Augustus dodnes platí za jednoho z nejschopnějších a nejnadanějších politiků vůbec a Římská říše tehdy vzkvétala jako nikdy předtím…

Co s tím? Dá se to nějak změnit? Ano. Jenže musí se změnit celý tenhle prohnilý, zapáchající a červy prolezlý systém. A kapři si sami rybník nevypustí, to musíme udělat my, občané, hezky zezdola. Seshora se dá posun očekávat jedině u osvícených vládců, ne u… no radši nic. Jak na to? V první řadě aktivitou občanů. Uvědomme si, že pokud se chceme osvobodit z tohohle marastu, nezbývá, než si vyhrnout rukávy a tu odpornou stoku vyčistit vlastníma rukama. Začít se zajímat o dění kolem sebe a odvrhnout apatií a lhostejnost, do které národ zabředá hloub a hloub. Ukažme těm nahoře, že aby mohli vládnout, musí mít komu. Pokud občané vypovědí skupině u moci poslušnost, docílí toho, že se ocitne v izolaci a skončí na hřbitově elit, kam už dávno patří. Není nutné se hned uchylovat k násilnostem a konat revoluci, stačí široce pojatá, vytrvalá a nekompromisní občanská neposlušnost (tedy systematické dlouhodobé vyhýbání se naplňování očekávání oficiálních autorit), která nepoleví, dokud nedosáhne cíle. Občané (národ) je základem a podmínkou státu. Bez nich nemůže fungovat. Bez nich není! Cílem je tedy odstranit současné elity a nahradit je novými, realisticky uvažujícími a naslouchajícími požadavkům lidu. Následně bych navrhoval prosadit primárně tyto změny:

1. Přímá volba exekutivy na úrovni celostátní i komunální politiky.
2. Omezení funkčního období prezidenta republiky na 2x4 roky. Možnost odvolání prezidenta v lidovém hlasování v případě, že svým chováním vážně škodí občanům ČR, zásadním způsobem poškozuje dobré jméno ČR v zahraničí, dopustil se závažného trestného činu. Zrušení imunity prezidenta republiky.
3. Vláda sestávající z odborníků, nikoliv politický kádrů, odpovědná lidu, ne Poslanecké sněmovně.
4. Zrušení poslanecké imunity. Trestní a hmotná odpovědnost za prokázaná pochybení.
5. Možnost voličů odvolat poslance v lidovém hlasování, pokud nekoná v obecném blahu; neplní sliby, ke kterým se zavázal při svém zvolení; neplní si své povinnosti jako poslance. Poslanec je primárně odpovědný svým voličům, resp. všem občanům, nikoliv své straně.
6. Možnost voličů rozhodovat o návrzích kandidátů, neponechat rozhodování pouze na vůli politických stran.
7. Všechny důležité zákony podléhají závaznému referendu. Možnost občanů lidovou iniciativou vyvolat referendum o vybraném zákonu.
8. Zrušení Senátu jakožto nadbytečné instituce v unitárním státu neúměrně zatěžující státní rozpočet vzhledem ke svému reálnému fungování a užitku pro občany.
9. Potrestání osob odpovědných za rozkrádání veřejného majetku v období po roce 1989.
10. Očištění a zefektivnění činnosti justice a policie.
11. Zákaz podnikání pro politiky zastávající veřejné úřady a zákaz jiných zdrojů příjmů, než které jim plynou z jejich úřadu.
12. Vytvoření takového zákonu o veřejných zakázkách, který zprůhlední jejich zadávání a maximální možnou měrou znesnadní možnost korupce. Přísné tresty za prokázanou korupci.
13. Zefektivnění státního aparátu. Odstranění parazitů systému a zavedení pružně reagujících, výkonných a přehledně pracujících úřadů.
14. Důsledná revize zákonů, jejich zpřehlednění a zjednodušení.
15. Rychlé a efektivní rozhodování ve věcech veřejných.
16. Zajištění kvalitní informovanosti občanů, usilování o nezávislá, nestranná a objektivní média.
17. Zamezení rozkrádání veřejných financí, jejich účelné vynakládání a jednoduchá možnost kontroly hospodaření státu ze strany občanů.
18. Změny zakotvit v nové ústavě, která povede k transformaci ČR ve skutečně demokratický, právní a spravedlivý stát opírající se o prvky přímé demokracie a občanskou společnost.

Můžeme se však dočkat i „horšího“ scénáře, kdy pokojný způsob změny bude nahrazen cestou krve a násilí. Nemusí se hned jednat o revoluci v pravém slova smyslu. Stačí ostré sociální střety a otevřené boje různých skupin o moc, které otřesou společenskou strukturou. Taková situace pak může zrodit dva nové režimy.

V lepším případě se k moci dostane úzká skupina rozumných lidí, která nastolí pořádek a rázně se vypořádá s minulostí a provede nutné změny, které současnou parlamentní cestou, tak, jak jsou karty rozdány, nejsou možné. Ano, i osvícený absolutismus, ač se může zdát jako režim přežitý či demokracii odporující, představuje účinnou cestu z daného stavu.

Druhá varianta však už zavání průšvihem. Čím hůř, tím líp, zní heslo všech extremistických a nedemokratických stran. Hluboké společenské krize už nesčetněkrát vynesly na výsluní demagogy a tyrany schopné strhnout dav, nabídnout mu v jejich zoufalé situaci zdánlivě jednoduché a přesto geniální východisko. Takoví lidé se nerodí předurčeni prozřetelností, jak sami často opakují, ale naopak – rodí je dějinné zvraty a právě ona příležitost, které se chopí. Od něčeho takového co nejdál!

Než začnu být za toto své přesvědčení napadán, předesílám, že nejsem příznivcem levice, pravice ani středu. Jsem věrným stoupencem rozumu a pravdy. Netoužím po moci, ale neodmítám vložit svou energii ni um jakýmkoliv způsobem do služeb tvorby lepší společnosti, k vytvoření České republiky v podobě, kdy se za ní nebude nutné stydět a život v ní bude ve všech ohledech kvalitním životem.