Člověk vs. příroda

Na dveře nám klepe vánoční čas… ale fuj, takové klišé! Budiž mi však odpuštěno. Jak tyhle dny a týdny popsat? Atmosféra Vánoc v sobě skrývá cosi výjimečného oproti všemu ostatnímu. Snad i srdce těch největších cyniků – mě nevyjímaje – pookřejí a nezůstanou chladná a lhostejná. Zavzpomínáme na kuriózní příhody let minulých a ztropíme nové, ponoříme se do starých zvyků a tradic, rozechvějeme bránice zpěvem koled či zaplníme břicha rozličným cukrovím. Vyrazíme na vánoční akce a trhy, budeme horečně shánět dárky a… a dost! To už zavání shonem, stresem, přecpanými obchody, dlouhými frontami, strkanicemi, přetahováním, nadávkami a vůbec, vždyť Vánoce by měly být o něčem jiném. O klidu a míru v duši, o souznění, porozumění… Tou vzácnou chvíli v uspěchaném světě, kdy se na moment zastavíme, vydechneme a zamyslíme se. Nad čím? Existuje tolik věcí! Ale Vánoce přímo vybízejí k tomu rozjímat o věcech důležitých a podstatných, o věcech zvláštních, o životě samém! Kdy jindy se zamyslet nad jeho hodnotou a nad úctou k němu?

Člověk vs. příroda – podivný to název! Vždyť se zde dopouštím paradoxu hned v začátku. Kladu do protikladu dva pojmy, které by se přece neměly nacházet v opozici! Vždyť člověk, toť pouze prvek veliké množiny zvané příroda! Možná by se proto více hodilo Člověk a příroda, či jiné spojující nadpisy než tehle, který zavání béčkovostí laciných filmů. Omyl! Pro dnešní svět je typická bipolárnost mezi homo sapiens sapiens a tím, pro co se vžilo označení příroda. Člověk se vzdálil svému původu a odcizil se prostředí, z něhož vzešel. Tento rozchod se nenesl v poklidném duchu ani nezůstal bez následků. Právě naopak. Člověk obrátil role, přírodu si podmanil a učinil z ní prvek vlastního univerza.

Proces tohoto vyčleňování a následného „převratu“ začal zhruba před deseti tisíci lety během tzv. neolitické revoluce, kdy se objevili první zemědělci, a přes průmyslovou a vědecko-technologickou revoluci pokračuje s neustále rostoucí akcelerací dodnes. Umožnilo ho to, co nazýváme kultura. Pro následující řádky nechť je chápána v nejširším slova smyslu tohoto pojmu, tedy jako veškerá produkce lidské činnosti. Tento „vynález“ umožnil lidstvu nejenom přežít, ale záhy vystoupat až na samotný vrchol potravního řetězce. Kultura, jakožto specifický výtvor lidského myšlení, představuje pro člověka to, co pro jiné živočichy jejich ostré zuby, špičaté drápy, svalnaté tlapy, tvrdý krunýř, prudký jed, dokonalé maskování, mrštnost, rychlost a mnoho jiného. Stručně řečeno tedy určitou výjimečnou přednost oproti jiným druhům živočišné říše, něco, co mu dává šanci uspět v nelítostném světě predátorů.

Nicméně kultura díky neustálému vývoji a změnám dospěla do fáze, kdy přestala platit za něco, co chrání jeden druh před druhým ve světě přírody. Vytvořila svět vlastní, svět oddělený od toho původního. Což logicky obnášelo i vytržení člověka z toho prvotního a následnou dokonalou adaptaci v novém, ve světě, který sám vytvořil. Toto nepřirozené dělení podporuje i rétorika současných věd. Např. sociologie mluví o životním prostředí (vše, co nás obklopuje), které se v prvním stupni štěpí na přírodu a kulturu. U prvně jmenovaného dále rozlišuje jakousi přírodu „původní“ a lidskými zásahy pozměněnou. A zde už spatřujeme i onen konflikt. Člověk se nespokojí pouze se „svým“ světem, jeho potřeby (jelikož navzdory všemu stále zůstává živočichem), ho nutí vracet se k přírodě. Nečiní tak ale formou spolupráce a mírové koexistence, nýbrž násilným podmaňováním a ovládáním.

Odtud už zbývá pouze krůček k otřepanému: člověk – pán tvorstva. Lidstvo se skutečně chopilo nadvlády nad vším živým. Nabízí se proto zřejmá a zásadní otázka – Kdo nebo co mu k tomu dalo právo? A než se pokusíme nalézt odpověď, uveďme alespoň několik jednoduchých příkladů, o jaké právo se jedná. Především jde o rozhodování ve věcech, které se týkají celé planety Země, o mnohdy nevratných změnách, které ovlivňují všechny živé organismy. O jejich provedení však rozhoduje výhradně člověk – nikoho se neptá, nikoho nežádá o svolení a na nikoho nebere ohledy. Mluvíme o znečišťování vody, půdy a vzduchu (tedy složkách, které potřebuje k životu nejenom člověk), o mýcení deštných pralesů a zabírání stále nové půdy (opět), o výzkumech prováděných na zvířatech, o jejich zajetí, obchodování s nimi (na úrovni neživých věcí), zabíjení (či rovnou vybíjení) druhů nad míru nutnosti… A tím jsme zdaleka nevyčerpali vše, co by si zasloužilo zmínit. Nicméně jsme načrtli zřetelnou představu „práva“, o němž hovoříme. Vraťme se tedy zpět na začátek: Z čeho pramení legitimita těchto skutků?

Naskýtají se dvě zdánlivě jasná a ospravedlňující vysvětlení. Za prvé, toto právo je dáno člověku mocí, kterou disponuje. Moc (převahu), jež má člověk nad zvířaty, nelze zpochybnit. Může být ovšem pouze toto odůvodněním námi hledané legitimity? Pak bychom stejně dobře mohli tvrdit, že stačí být silnější než kdokoliv jiný a cokoliv mu provedeme, je vlastně v pořádku. Zrovna tak, jako pokud jeden národ zotročí jiný. Jeho nadvláda je přeci oprávněná, vždyť byl silnější a v hypotetické válce zvítězil! A nevyhneme se ani tomu uznat za legitimní jakýkoliv režim dosazený násilím – byť svrhl kupříkladu vládu demokraticky zvolenou všemi lidmi. Z toho nám plyne, že tento argument neobstojí. Co druhý?

Člověk jako druh je přirozeně nadřazený zvířatům! Stojí výš než jakýkoliv jiný živočich mentálně, emocionálně a kdoví jak ještě! Jenže… veškerá tato měřítka nastavil člověk a odvozuje je od sebe sama. Jakou potom obsahují výpovědní hodnotu? Jak člověk ví, co a jak prožívají zvířata? A nechovají se naopak rozumněji než lidé? Protože co to vůbec znamená rozumné chování? Kromě toho tato teorie pokládá nepopiratelné základy rasovému učení. Jelikož pokud o sobě člověk tvrdí, že je více než jiní živočichové (tedy že jeho druh je lepší než ostatní), proč by stejně tak nemohl tvrdit jeden člověk, že je lepší než druhý? Proč by pak árijská rasa nemohla být vyvoleným národem a ostatní jen ubohými podlidmi, kteří musí být buď zotročeni, nebo vyhubeni?

Jak je patrné, obě tyto „argumentace“ se ukázaly pouhým projevem arogance. Zrovna tak pohoří i další pokusy obhájit ono pochybné právo. Z prostého důvodu. Neexistuje žádná legitimita pro výše popsané skutky. Člověk tuto legitimitu postrádá. Koná tak jedině z pozice aktuální moci a síly zaštítěný vlastní arogancí. Legitimitu této nadvlády by si zajistil pouze souhlasem ovládaných. A hodlá snad někdo tvrdit, že ho dostal? Námitky typu: „Zvířata přece nemůžou mluvit!“ jsou v tomto případě irelevantní.

Je s podivem, jak horlivě a zaníceně odmítá veřejné mínění lidstva různé diktatury, tyranie a totalitní režimy. Už třeba z toho důvodu, kolik jich spatřilo světlo světa za těch zhruba 5 000 let, kdy hovoříme o státní historii, nebo proto, že i nyní, v 21. století, neskončily na smetišti dějin. A samozřejmě tam ani nikdy neskončí. Nanejvýš se kosmeticky upraví a sofistikovaně transformují. A zvláštní je to i z důvodu, že se nikdo nepozastavuje nad tím, že úplně stejně, jako se chovali ti nenávidění a proklínaní despotové, nad kterými se rozčilujeme v učebnicích dějepisu (o těch dosud živých se nepíše), se chová člověk ke zbytku živočišné říše a ostatně celé planetě. Nerespektuje přirozená práva zvířat.

O co jde? Co si pod pojmem přirozeného práva všech živých tvorů představit? Přeci právo na život, právo na svobodu, volný pohyb, vhodné životní prostředí, právo rozmnožovat se a uspokojovat své potřeby… Tato práva si člověk zcela automaticky spojuje s vlastní existencí. Běda když ho třeba jen pes pokouše! To abychom ho rovnou utratili. Opačně? Klidně budeme jezdit na dovolenou jen tak z legrace si to či onu zvíře zastřelit, vždyť ona přece nemají žádná přirozená práva, ani to nejzákladnější, právo na život…

Co víc, člověk prokázal výborné kvality i jako zdatný otrokář. Nejenom ve starověkém Egyptě či Řecku a Římu. Otrokářství dodnes nevymizelo, jen přestalo být populární vztahovat ho na lidi. Majetnické a panovačné návyky se proto omezily na zvířata. Krásně to ilustruje příklad všech těch rozmanitých domácích mazlíčků a jejich osudy. Kupují se a prodávají jako běžné věci. Chovají se a šlechtí pro byznys. Dávají se jako dárky. A když omrzí, když se „porouchají“, nebo když vyjdou z módy, jednoduše se jich zbavíme. A třeba si pořídíme nové, jiné, lepší. Velice zajímavé je pozorovat lidský jazyk jako projev našeho myšlení. Ten odhalí ve vší patrnosti, nakolik samozřejmě tento postoj platí. Lidé říkají, že mají to či ono zvíře, představují se jako majitelé toho nebo onoho. Můžu ale vlastnit živého tvora? Jistě. Pokud přijmu tvrzení, že jsem, či se přinejmenším chovám, jako otrokář. A proto vždy vyvracím názor, že snad mám psa. Omyl, já žiju se psem. A přistupuju k němu s úctou jako k sobě rovnému, chovám se k němu způsobem, aby i on žil se mnou – dobrovolně a ne na řetězu.

Pokládám si otázku, pokouší se snad člověk hrát si na boha? A odpusťme si teď jízlivé poznámky o tom, odkud pramení víra, že bůh vůbec existuje. A nesoustřeďme se ani na žádného konkrétního. Berme boha jako obecný pojem reprezentující určitou konstelaci vlastností a schopností zakotvenou po tisíciletí v lidské mysli. Mluvme o něm jako o modelu, principu, který dává vzniknout i zaniknout životu, je odpovědný za svět, všemocný atd. atd. Ne on, ale člověk dneska svým chováním rozhoduje o tom, kdo má a nemá právo na život, dokonce genetickým křížením vytváří nové druhy! Neusiluje tedy člověk nejenom o nadvládu nad známým světem, ale neprahne i po tom rovnat se samotnému bohu?

Všechno to vypovídá o jediném: o naprosté neúctě k životu. K životu jako takovému, všech živých organismů. Tato neúcta ovšem vyvěrá pouze na straně člověka, ne na straně zvířat. Ve stínu toho se nedivme ani fungování ryze lidského světa, toho kulturního. Pokud dokážeme hledět s pocitem méněcennosti na jiné živočichy a podle toho se k nim chovat, nač se pozastavovat nad rasismem a pronásledováním či vyhlazováním různých etnik i celých národů? Pokud nikomu nevadí vyvražďování zvířat, proč se divit vraždění lidí v malém jednotlivci či velkém armádami? Pokud je v pořádku náš despotický vztah k přírodě, proč by nebyl na místě i mezi lidmi a kulturami? Pokud je na denním pořádku zabírat kusy přírody, proč chytat a trestat lupiče a zloděje? A hlavně, pokud si člověk nedokáže vážit zvířat, neumí si vážit ani jeden druhého, neváží si života. Toho nejcennějšího, co kdy na téhle planetě bylo.