Čím se platí za štěstí

Kolik stojí štěstí? Jakou cenu zaplatíme za kratičkou chvíli nebo dlouhý čas, co se štěstěna usmívá na naši tvář? Ať už pro vás štěstí znamená cokoliv, zamyslete se, čeho všeho byste byli ochotni se vzdát, co obětovat a co provést, abyste ho dosáhli. Bere na sebe nepřeberné množství podob. Co pod tím pojmem rozumíte právě vy? Štěstí… Obyčejné slovíčko? Zdálo by se. Vždyť v běžné mluvě ho používáme tak často. Až příliš. A přitom jak je vzácné! Narazit na opravdové štěstí se rovná nalezení zlaté žíly. Proto se znovu ptám, co považujete za skutečné štěstí a čeho jste ochotni a schopni pro jeho získání, respektive udržení?

Někdo poví, že mu ke štěstí stačí, bude-li zdravý. Jiného napadne láska. Rodina. Mnozí se cítí šťastní za podmínek, že vydělávají ohromné sumy peněz, kterými se chlubí a posléze je utrácí. Jim podobní se honí za tituly a kariérou. Seberealizace představuje jeden z vrcholů štěstí. Zapomenout nelze ani na moc – nad sebou samým, nad druhými, nad světem. Co se mě týče, nevím. Vždycky jsem štěstí chápal jako cosi stojícího nad tímhle vším, takové všezahrnující všeobjímající „nad“. Z toho důvodu jsem pokaždé opakoval, že netoužím po ničem jiném než po tom „být šťastný“.

Rozhodl jsem se, že neuškodí, seznámím-li vás s některými veskrze zajímavými výroky o štěstí. Začnu s tím, který mě trochu vyvedl z rovnováhy. „Drtit nepřátele, vidět je před námi padat na tvář, brát jim koně… slyšet bědování jejich žen. To je to nejlepší na světě!“ Tipnete si autora? I přes mé imperátorské choutky se tentokrát nejedná o mou maličkost, nýbrž o velkého mongolského chána, schopného vojevůdce a jak vidno ne muže holubičí povahy, Čingischána (Temüdžina). Holt jiný kraj, jiná doba…

O poznání více se mi líbí názor, který zastával André Maurois, francouzský spisovatel: „Štěstí je mozaika složená z nepatrných malých radostí.“ Pěkné. A co teprve Dostojevskij? „Štěstí nespočívá ve štěstí, ale v jeho dosahování.“ Nad tím stojí za to popřemýšlet. Zrovna tak jako nad úvahou známého encyklopedisty, Claudea-Adriena Helvetia: „Aby byl člověk šťastným, musí mu ke štěstí stále něco chybět.“

Záleží i na tom, jestli radši štěstí máme sami nebo ho šíříme dál. Koneckonců nepotřebujeme být šťastní, abychom činili šťastnými jiné. Štěstí lze rozdávat, aniž bychom ho vlastnili. A podaří-li se to, nenaplní to alespoň špetkou toho báječného pocitu i nás?

Existuje absolutní štěstí? Pokud ano, jde ho vůbec dosáhnout? Tady vyvstává problém, že člověk se může pokaždé cítit ještě lépe než v daný moment, stejně jako lze bezustání klesat. Jestli věříte v nějaké definitivní dno, od něhož se odrazíte vzhůru, vězte, že se nezřídka propadne a vy spadnete ještě níž. Člověk se kolikrát ocitne na vrcholu blaženosti, ale kdoví, kde až se nachází hranice.

Nyní se ovšem vraťme zpět na začátek. Už jste si rozmysleli, co všechno zahrnuje to „vaše“ štěstí? Já si uvědomil, že již zdaleka nepatřím k takovým nenasytům a hamounům jako dřív. Že bych se spokojil s málem, s úplným minimem. Nějaký ten pátek (resp. úterý) v tom už mám docela jasno, stejně jako v otázce, kam až bych zašel pro jeho získání. Ochutnal jsem malinkatý ždibíček z velkého dortu štěstí (sotva co se na špičku jazyka vešlo), na pár minut jsem se jednoho dubnového večera dotkl hvězd. Zaplatil jsem za to však vysokou cenu. Těm několika okamžikům bezmezné radosti a štěstí jsem obětoval klid duše po zbytek života.

Jestli toho lituju? Ne. Ostatně poslechněte si Hemigwaye: „Jestli jsi miloval někdy ženu nebo zemi, prožil jsi výjimečné štěstí, a umřeš-li potom, to už není důležité.“