Čas

Soupeříme spolu už dlouho. Nejprve naše střetnutí měla podobu drobných potyček ve stylu Toma a Jerryho, pak přerostla v menší šarvátky a nyní už stojíme takřka na pokraji válečného konfliktu. Moje vyhlídky nepatří k nejlepším. Můj protivník mocně posílil, vydatně přezbrojil a začal vést jednotlivé útoky s nebývalou razancí a neutuchající vervou. O kom mluvím? O čase.

Tři písmenka, ale co vše se za nimi skrývá! Nápad napsat krátké zamyšlení se mi vnuknul zcela prostě. Pořád jsem si opakoval, jak strašně nestíhám a jak nemám čas, až jsem si řekl: Tak o tom sakra napiš! Jenže zároveň s tím mi bleskla hlavou i druhá myšlenka: kolik fejetonů, úvah, básní, školních prací či rovnou celých románů už zaměřilo svou pozornost tímto směrem? Nevím. To číslo musí být ohromné. Proč se tedy pouštět do něčeho, co už prošlo tolika zpracováními? Ano, nápad na článeček o čase je asi stejně originální jako zápletky jistých nejmenovaných seriálů, ale přesto a právě proto se do toho chci pustit. Věřím, že i kdyby těch prací existovaly milionů, moje má smysl, protože se od těch všech bude lišit. Kdybych v to nevěřil, těžko bych mohl psát.

Na čas můžeme nahlížet z různých úhlů. Jinak ho bude vnímat básník a jinak fyzik. První o něm stvoří sáhodlouhé epické dílo, při jehož rozboru se dobrák češtinář bude rozplývat nad jeho géniem a studenti pocítí náhlý nával nenávisti. V hodinách fyziky se zapotíte při výpočtu příkladů s dilatací času. Sice mi je srdečně jedno, o kolik minut zestárne nereálný kosmonaut na nereálné vesmírné lodi letící nereálnou kosmickou rychlostí kdesi v předaleké galaxii, ale reálnou hodinu času tím zabiju.

Já se však chci pozastavit nad jedním fenoménem: „Nemám čas…“ Nezdá se vám, že tohle slyšíte všude kolem sebe až příliš často? Když se s někým bavíte kupříkladu o jeho koníčcích, plánujete nějakou akci, domlouváte se na činnostech, zadáváte úkoly… Neproniká do těchto rozhovorů ona kouzelná a tolik otravná formulka o nedostatku času? Kromě toho, není snad zkoušeního z cizího jazyka na téma záliby, volný čas, sport…, které by neuvozovalo tohle sousloví. Je tomu skutečně tak? Nemáme čas? Nebo se jedná pouze o náš alibismus?

Profesor Arronax a kapitán Nemo spolu jednou na Nautilu rozmlouvali nad tímhle problémem. Došli ke krásnému závěru, že člověk má tolik času, kolik chce. Sám si určí, co kdy udělá, čemu dá přednost a podobně. Úžasné, stejně jako oni dva, jejich dobrodružství a nepotopitelný Nautilus. Ke svému štěstí se od nás liší – žijí pouze ve fantazii, kde je o mnoho lépe než v našem světě. Může tedy něco takového platit i na nás?

Někteří jste odpověděli ano, jiní ne. Svým způsobem máte pravdu vy i vy. Spíše se ale kloním k myšlence, že ne. Nedokážu se ubránit dojmu, že jsme se jako lidstvo ocitli v pasti. Že jsme sami sebe zotročili a spoutali v ohavném kolotoči, z něhož není úniku, a kterému se lze buďto podřídit, či se nechat semlít pod jeho koly. Jen si zkuste vyjmenovat, co všechno musíte udělat během jednoho jediného dne, týdne, měsíce, aniž byste si to přáli nebo tak činili s radostí. Kolik hodin denně skutečně rozhodujete o svém čase vy sami a kolikrát se řídíte rozkazy typu: „Musím…“?

Oponenti teď určitě chrlí námitky. Ano, beru je na vědomí. Určitě se dá z tohohle zakletého kruhu osvobodit. Třeba se na všechno vykašlat a dělat si, co se mně opravdu zamane. Jenže upřímně, pokud nemáte na účtu tolik peněz co já nedokončených úkolů, těžko to vydržíte delší čas. Naše rozhodování je mnohdy redukováno pouze na to, zda volíme po pozdním návratu domů, jestli si ještě na chvíli sedneme k televizi či k počítači, a nebo půjdeme rovnou spát, protože ráno musíme brzo vstávat…

Plánujeme, protože nestíháme. Rozepisujeme si úkoly dlouho dopředu a pak se orientujeme podle toho, kolik času nám ještě zbývá, než je musíme splnit. Přežíváme. Proč používám tohle slovo? Jelikož mě trápí neodbytný pocit, že spousta lidí už zapomněla žít. Ano, žít. Zní to divně, ale je tomu tak. Zamyslete se, zda skutečně žijete, či jenom přežíváte. Možná ten rozdíl nevnímáte tak silně jako já. Mě čas skoro porazil. Málem jsem zapomněl psát…

Asi by se hodilo vyšťourat něco pozitivního na závěr. Napadá mě třeba tohle. Lidé se bojí času a čas se bojí pyramid. Jistě někteří vtipálci by ještě doplnili, že i pyramidy se bojí – jedné hvězdy amerických akčních filmů, ale o to mi nejde, alespoň ne v první řadě. Nepostavili pyramidy snad lidé? Nedostáváme se tím tedy zase do jakéhosi zamotaného kruhu? Svítá to naděje, že jednou zkrotíme i ten čas v náš prospěch či že lidstvo prozře a osvobodí se z okovů, do nichž se samo uvrhlo?

Možná, že tohle už někdy někdo napsal. Možná jsem právě objevil Ameriku. Možná mě považujete za podivína. Čert to vem, vždyť i ten Kolumbus tu hroudu země musel znovu objevit…