Buď sbohem, má lásko, já odcházím...

Ta-ta ta-ta. Pražce duní pod těžkými koly ocelového oře. Uhání cestou, kterou tak dobře znám. Ta-ta ta-ta. Sedím v posledním vagónu, kolem nikdo. Hlava natočená z okna, pohled nepřítomný, tak trochu zamyšlený, tak trochu kalný. Ta-ta ta-ta. Krajina se noří do tmy a ukládá k spánku. To pouze vlak ozářený blikotajícím světlem a neuvěřitelně rámusící se řítí vstříc cílové stanici. Ta-ta ta-ta...

Proč? Proč pokaždé, když se vracím domů s rozbolavěným srdcem, musí zastavit u druhého nástupiště? A proč si vždycky vybere desátou kolej? Právě to nástupiště a právě tu kolej, kde… Je to ještě mnohem horší, když od sebe s lomozem roztáhnu šedo-zelené dveře a koukám na plechovou boudu, která mi jako němý svědek připomíná… Tady jsem Tě držel v náručí. Jednou jedinkrát. Tobě byla zima a já Tě směl obejmout. Pohladit po zádech a zlehka se dotknout rozechvělými rty Tvých jemných vlasů. V ten moment jsem cítil, že prožívám nejkrásnější čas svého života… Ale už se nevrátí, zmizel společně s vlakem, co Tě odvezl pryč. Jen vzpomínky zůstávají…

Známý tón čipové karty oznamující zakoupení jízdenky. Prosklené dveře se zavřou a trolejbus se líně rozjede. Drkocá a nabírá na rychlosti a mně před očima ožívají obrazy minulosti. Blízké a přece tak vzdálené! Jak jsme spěchali na autobus, jak jsem se snažil vydolovat lístek z nefunkčního automatu, jak jsi nevěděla, kde ho cvaknout… Stojím naproti místu, kde jsi tehdy seděla. Teď je prázdné, zbývá pouhá vzpomínka…

Ne, nevydržím to! Musím vystoupit… Ale ne, proč právě tady? Proč zrovna tahle zastávka? Puzen jakousi neznámou silou vcházím do gigantického nákupního centra. Pojízdné schody mě vezou vzhůru a prostor kolem mě se plní obřími filmovými plakáty. Multikino… Přešlapuji několik metrů před pokladnou, prohlížím si program. Kolem se míhají další lidé. Mladí staří, tlustí hubení, zamilované páry držící se kolem pasu… Píchne mě osten závisti u srdce. Ne, nemysli na to, nekoukej na ně… Tváří se tak šťastně… Kupují si vstupenky, popcorn, vchází do sálů a usazují se do velkých červených sedaček, sledují film… Sál dvě, řada čtyři, sedadlo tři a čtyři… komu dnes patří? Nám ne.

Cože? Jestli chci lístek? Ne, děkuji. Dnes ne… ani zítra, ani pozítří… Raději půjdu. Nemám zde co pohledávat. Už ne.

Naše kavárna i přes pokročilou dobu láká k návštěvě. Je v ní živo. Hlasitý hovor, cinkání šálků skleniček, líbivá hudba… To akorát já popíjím dvojku bílého sám a sám se hrbím nad stolem. Žal nejde utopit v alkoholu. Umí plavat… Proč tu nejsi se mnou, proč si připíjím sám s lístky do kina, které strážím v peněžence jako nejsvětější relikvii?

Nahlížím do svítících výloh. Vzpomínáš, jak jsme pátrali v těch nespočetných krámech a buticích po tílku, co by se svou krásou vyrovnalo Tvé? Tehdy jedinkrát mě bavilo nakupování, bral jsem regály a věšáky útokem, trpělivě čekal před kabinkou. Dnes už mají zavřeno. Žádné vybírání ani zkoušení. Nákupy se nekonají.

Nevyhnu se monumentální, pyšně se tvářící budově připomínající zámek. Škola, kam jsi chodila na praxi. Den co den jsem tu čekal, ať už svítilo slunce, pršelo či foukal studený vítr. V horku i zimě, v neúprosném žáru i krupobití provazců deště, v bodavém větru. I když se ostatní utíkali schovat pod přístřešky a vytahovali deštníky, vytrval jsem. Stál jsem jako kamenná socha před branou a vyhlížel, kdy vyjdeš ven. Pokaždé, když se otevřely dveře, jsem zatajil dech. Děti, děti… Princezna v zeleném až jako poslední.

Krok za krokem se blížím domovu. Procházím ulicemi pohrouženými do spánku. Pojednou zmizela auta, utichl ruch velkoměsta, chodníky se vyprázdnily. Žádný křik, pláč, nadávky, smích a halekání, vzrušené hovory, skřípot brzd, troubení a rachocení kol. To pouze z oken paneláků se nesou slabé ozvěny. Ovšem tady dole se rozhostilo zvláštní ticho. Kráčím sám, skleslý a opuštěný. Vzpomínám, jaké to bylo jít po Tvém boku a jaké hlouposti jsem ze sebe chrlil, div že jsem si nepřekousl jazyk. Krásný čas. Vždycky však utekl rychle, příliš rychle.

Na botu se mi přilepí kus starých novin. Na paměti mi vytane, jak jsi mi poslala svůj fejeton ke konzultaci. Jako bych platil za kdovíjakého autora! Sršel takovým vtipem, až mi vhrkly slzy do očí a břicho mě bolelo jako ještě nikdy. Teď brečím kvůli jiným věcem… Přesto se pořád usmívám, trpce a bolestně, když si vzpomenu na všechny ty úžasné novotvary a slovní obraty, kterými jsi obohatila češtinu. Jsem z toho perlení dosud celý „rozvrkočený“.

Možná bych měl sednout k notebooku a začít zase psát. Na jak dlouho jsem toho vlastně nechal? Jenže nezvládnu stvořit ani řádku… jakoby studna mé inspirace vyschla, jakoby mě zlý čaroděj mávnutím kouzelné hůlky připravil o veškeré literární schopnosti. Vím, co na mě vyskočí za tapetu, když zapnu počítač… vím, kolik tisíc zpráv mi tam od Tebe přišlo… vím, že… Vzpomínám, jak jsem ho vezl do školy, abychom na něm společně pracovali, jak Tvé prsty ťukaly do stejných kláves jako nyní mé…

Náhle naruší ticho povědomý zvuk. Kapsa se začne třást, na noze cítím chvění. Zbrkle vytahuju mobil, až ho skoro upustím na zem. Že by snad…? Ne. To nepíšeš Ty. Akorát další zbytečná zpráva. Nemám sílu odpovídat. Jsem už unavený. Hrozně unavený.

Složím zbědované tělo před nedalekým domem. Opřu se zády o zeď. Znám to stavení. Vím, kdo v něm bydlí. Zkouším otevřít dveře. Nejde to. Zamčeno. Čekám do rána a pokusím se o to znovu. Nepovolily. Nejprve dny, pak týdny, nakonec měsíce. Čas běží, sněhovou plískanici a závěje střídá jaro, příroda se probouzí, rozkvétají stromy a kytky, poté přichází léto a zničující žár…, jenže vstup mi zůstává nadále odepřen. I okno je zavřené. Smutným pohledem nahlížím dovnitř, abych Tě ještě naposledy spatřil. Nemá smysl snažit se vniknout dovnitř násilím. Vyrazit dveře, rozbít sklo… Ne. Můžu zaťukat. Nic víc. Slyším Tvůj hlas, jak říká, že mám odejít.

Scházím ze schodů, míjím nízkou zídku, keře podél cesty, vstupní branku. Už jsem zase zpátky na ulici. Ještě jednou se podívám směrem, odkud se line teplé světlo domova, do okna, za nímž právě chystáš večeři a prostíráš stůl. To jídlo není pro mě, a proto musím jít… Nohy mě vedou kamsi do neznáma, do tmy přede mnou. Co tam na mě čeká, netuším. Přesto vím, že všechno, co potkám, mi Tě bude bezustání připomínat.

Dej si pozor, až půjdeš ven, na prahu dveří leží v blátě cesty mé srdce. Vzpomínky si beru s sebou. Ty jsou moje a nikdo mě o ně nemůže připravit. Krásné vzpomínky… nic jiného mi nezbylo. Ne, to nejsou slzy, to mi jen něco spadlo do oka. Snad pyl z těch stovek květů, z nichž jsem skládal Tvé jméno… To vše však odvál čas. Teď už zbývá jen říct: „Buď sbohem, má lásko, já odcházím…“