Běh do osamění

Občas zatoužím po samotě. V tu chvíli prostě nejsem v rozpoložení, kdy bych toužil vidět kohokoliv z lidí. Samozřejmě až na jednu výjimku. Vždycky, když mě takhle přepadne jedna z mých pověstných „nálad“ a je mi smutno, vydám se do lesa. Ten mě nikdy nezklame, neotočí se ke mně zády a nenechá mě na holičkách. Nabídne mi pomocnou větev a vyslechne mě. Schová mě před okolním světem. Je to kamarád z nejlepších.

Naposledy, když jsem jím bezcílně bloumal, se rozpršelo. Přetáhl jsem si přes hlavu kapuci, ruce schoval do kapes a pokračoval dál. Foukal studený vítr a zakousla se do mě zima (vždycky jsem líný se pořádně obléknout). Brr. Domů jsem se však vracet nehodlal. Jako už tolikrát jsem se cítil mizerně a do ničeho jsem neměl chuť – až na jedno. Zmocnila se mě neovladatelná touha běžet. Někam, někudy. Prostě utíkat. Pryč.

Rozeběhl jsem se. Strhl jsem kapuci a nechal déšť, ať mi skrápí vlasy a tváře. Dal jsem do toho běhu vše. Nekoukal jsem nalevo napravo, nevnímal svět. Cestu mi přehradila trojice spadlých borovic. Ani na moment mě nenapadlo zastavit. Mocně jsem se odrazil a přeskočil první kmen. A hned za ním druhý! Chytit se oběma rukama, přitáhnout nohy k sobě, natočit bok a přehoupnout se přes. A ještě jeden. Au! Špatný odraz. Levou nohou škobrtnu, lehce se zaseknu a už nekontrolovaně letím dolů. Náraz. Bolest. Ne, nepřemýšlím o ní. Ani ji nevnímám. Škrábu se zpátky nahoru. Jenom honem. A rychle dál. Nesmím zastavit.

Pořád jsem běžel. Dál a dál. Funěl jsem a nevěděl, jestli jsem víc zpocený nebo promoklý. Na hrudi mě píchalo a holeně pálily, jakoby mi v nich hořel pekelný oheň. V uších mi hučelo a hlava třeštila. Tělo se bouřilo a protestovalo, přesto jsem utíkal. Musel jsem. Bylo mi špatně, zdálo se mi, že vyzvracím plíce, jenže jsem stále běžel. Před očima se mi dělaly mžitky, cítil jsem se divně, nepřirozeně. Jenže… Nemohl jsem zastavit. I když jsem neměl síly, i když jsem se vydal nadoraz, běžel jsem stále kupředu. Stromy se přede mnou samy rozestupovaly a já běžel. Běžel…

Ne, to jsem neběžel já. To všechna ta frustrace, smutek, beznaděj a zoufalství se dralo na povrch a chtělo pryč. Tohle mě hnalo neúnavně vpřed a nenechalo mě vydechnout, dokud klenba stromů neskončila a les nevystřídaly rozlehlé lány polí. Všude kolem se táhla oranice. Padl jsem na kolena. Déšť nabíral na intenzitě. Klečel jsem a živil příval vody vlastními slzami. Třásl jsem se vyčerpáním i pláčem. Ruce se zabořily do rozmočené hlíny. Ani jsem nevzdoroval a zhroutil se na zem. Co na tom, že se ušpiním! I kdybych tím zničil všechno oblečení, nic mi na tom nezáleží! Svíjel jsem se v bahně, pokrývalo mi celé tělo. Dotýkal jsem se ho rty, cítil ho v nose. Pěstmi jsem do něj bušil a v duchu řval. Proč?! Proč?!

Jak jednoduché by bylo zůstat tam ležet… Nebojovat, netrápit se… Skončit to… Nevracet se zpátky… Říká se, že když člověk spadne na úplné dno, alespoň se má od čeho odrazit vzhůru. Jenže žádné takové dno neexistuje. Pokaždé může být hůř a člověk se neustále propadá hloub a hloub. Protože tekutý písek žádné dno nemá…

A pak, když jsem se trochu vydýchal a zklidnil, jsem si vzpomněl na slova nejslavnějšího boxera stříbrného plátna. Na to, co řekl Rocky Balboa ve stejnojmenném filmu: „Nikdo nerozdává tak tvrdý rány jako život. Ale nejde o to, jak inkasuješ, jde o to, kolik ran uneseš, a přesto se znovu zvedneš, kolik ran dokážeš přijmout a nezastaví tě. Vstaň!“

Prsty jsem zaryl do měkké hlíny, odlepil obličej od země a přitáhl kolena k sobě. Nejprve hlava, pak ruce a trup. Nakonec jsem se pomalu narovnal celý, propnul záda a očistil tváře. Tentokrát jsem ještě vstal. Ale co příště?