A jak usínate vy?

Spánek je úžasná věc. Ať už doma v posteli, nebo na nějaké přednášce. Teď asi čekáte vysvětlení, jak je možné, že občas usínám na přenáškách. Možná bych se měl začít obhajovat či dokonce kát. Ale… myslím, že to chápete. Stejně tak dobře se dá spát i ve vlaku, či v autobuse, i když to už není ono (my znalci pečlivě rozlišujeme každý detail). Drobný zádrhel ovšem nastává v momentě, kdy se cílová stanice vlaku neshoduje s vaší cílovou stanicí. Leckdy se pak může stát příhoda, s kterou sice s odstupem času pobavíte přátele, ale v danou chvíli vám moc směšná nepřijde. Třeba když sedíte v rychlíku, jehož nejbližší stanicí po Pardubicích je Olomouc hlavní nádraží…

Kategorii samu o sobě tvoří usínání. Je až s podivem, na kolik možných způsobů se dá usnout. Ne, vážně. Rozjímal jsem o tom právě včera večer v posteli, když jsem se marně převaloval ze strany na stranu, házel sebou, lehal si na záda i na břicho, naklepával polštář, přidával si ještě jeden malý pod hlavu, načež oba letěly na zem, otevíral a zavíral okno, pouštěl a vypínal topení, vztekal se a počítal minutu po minutě.

A hle, vyklubal se nám první způsob (ne)usínání. Když to prostě nejde a hlavou se vám honí tisíc myšlenek, pořád nad něčím dumáte a mozek si ne a ne dát padla. „To nesmíš na nic myslet,“ slýchávám rady. Skvěle, děkuju. Jenže ono se to snadno řekne... Ať se snažím sebevíc, když nic jiného, tak myslím na to, že myslet nemám… Občas si říkám, mít tak nějaké tlačítko, kterým bych ten zpropadený mozek mohl na noc vypnout. Nebo radši ne, co kdyby se ho nepodařilo druhý den ráno zase zapnout? Někdy trpím pocitem, že právě tohle neštěstí potkalo celou řadu lidí, kteří se s oblibou koncentrují na důležitých místech, jako třeba v politice…

Tenhle způsob lze vyšperkovat ještě o drobnou vychytávkou pro fajnšmekry. Zkuste předtím vypít dva hrnky kafe…

O dost příjemnějším shledávám, když se prostě uložím do měkkých peřin, spokojeně vydechnu, uvolním svalstvo, zavřu unavené oči a nechám se pomalu pohlcovat pocitem, jak mi těžkne tělo, kolem se rozprostírá klid a ticho a pomalu proplouvám na lehkých vlnkách do říše slastného nevědomí… Teda teď jsem málem usnul.

Nebo se můžete zkusit uštvat k smrti, oběhnout celý blok, popřípadě využít jiný způsob, jak se dohnat na pokraj fyzického vyčerpání a sebezničení (nám lenochům k tomu stačí málo – třeba rychlé přepínání programů na dálkovém ovladači). Potom se z posledních sil dobelháte k posteli, a jakmile ji spatříte, nohy se vám podlomí a vy bezmocně padáte (s trochou štěstí do postele a ne na zem) a ještě než se slastně zhroutíte do peřin, nevíte o světě.

Bez zajímavosti nezůstává ani úsilí vydržet co nejdéle vzhůru. Hrbit se nad stolem, v slabém světle lampičky číst jakousi knihu, jejíž název se vám brzy vykouří z hlavy a čas od času zjistíte, že vlastně vůbec netušíte, o čem čtete, a že pasáž stránek 311–327 jakoby neexistovala. Tak se k ní vrátíte, čtete ji znova a zase nevíte nic. Oči se vám klíží, sem tam vám podjede loket a políbíte desku stolu. Přesídlíte k televizi, kde zrovna běží horor třetí kategorie. Vzdorujete. Až nakonec prohrajete a vzbudíte se druhý den pozdě odpoledne na gauči, pokud se tedy nenajde člověk natolik necitelný, že s vámi bude nešetrně třást mnohem, mnohem dřív.

A také se dá usínat s někým, což je velmi příjemné, pokud se – jako v mém případě – nejedná o nespavost.