Žraloci, žvýkačky a Kant

Jen málokdo ovlivnil světovou filosofii jako Immanuel Kant. A jen málokdo děsí studenty tolik jako on, resp. jeho myšlenky. Jednu z nich – kategorický imperativ – s dovolením připomenu. Je mi až stydno rozepisovat se o něčem tak notoricky známém, ale co kdyby… „Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“ Není těžké uhádnout, co se za tím skrývá. Jinými slovy, konejme způsobem, jak bychom to očekávali od všech rozumových bytostí, tedy lidí. Immanuel totiž předpokládal, že na základě rozumu činíme správná rozhodnutí, a že každý z nás jím disponuje (což je sice pravda, ovšem skutečně ho taky každý z nás také používá?), ergo dojdou vždy všichni ke stejnému závěru. A z obecného zákona stane se univerzální forma chování.

Pro naše další vyprávění bude ovšem vhodnější pracovat s druhou formulaci slavného imperativu. „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“ No povězte sami, nezní ono to krásně? Bezesporu nadmíru ušlechtilá (a idealistická) myšlenka o fungování mezilidských vztahů. Nikdy neredukujme druhého člověka na pouhý prostředek pro dosažení našich cílů, nevyužívejme ho, neberme ho jako věc, kterou zmačkáme a vyhodíme do koše, jakmile poslouží naším zájmům a přestane být užitečná! Jsme přeci lidé, tak jednejme lidsky! Slušně, férově a na rovinu se všemi kolem.

Už když jsem četl Kritiku praktického rozumu, zatímco mí spolužáci se teprve prokousávali slabikářem, Kantova idea mě dojímala k slzám. Za jak krásné místo by platil svět, kdyby se všichni řídili jeho imperativem! Člověk by vyšel na ulici a připadal by si bezmála jako v zemi zaslíbené, v toužebně očekávaném ráji a nemusel by se bát, kdo s jak špatnými úmysly k němu přistupuje. Ach ano, tyhle Kantovské pohádky mého mládí… Kde jen ty časy jsou… Realita, ostatně jako téměř vždy, se podstatně liší. Ne že by se poslání Immanuelovy myšlenky nedalo ve společnosti vysledovat, jenže ruku na srdce, nevyskytuje se v ní mnohem, ale mnohem více jednání opačného? Tedy slušně řečeno, nekouká se na vás kde kdo pouze z té pozice, čím byste mu mohli prospět, jaké výhody, či naopak nevýhody skýtá přátelství či kontakt s Vámi?

S chutí kritizuju současnou společnost. Abych však zachoval spravedlnost, nesmím opomenout, že tento rys lidského chování (amorálnosti?) nepatří mezi nic nového. Měl se čile k světu od chvíle, kdy přestáváme hovořit o dvounohé chlupaté opici a namísto toho pyšně říkáme člověk. Vzpomeňme jen na všechny ty vojevůdce, generály, diktátory, krále, tyrany, vládce, panovníky, císaře… Ač se zaklínali magickými formulemi o tom, jak vládnou ve prospěch lidu, jak vše činí pro blaho vlasti a děje budoucí, u kolika z nich se jednalo o pravdu? En ten týky… třeba Napoleon. Budiž. Možná v prvních letech opravdu jenom bránil revoluci a její výdobytky lidu, jenže ta se ocitla už po pár letech v suchu. Proč tedy ty půldruhého desetiletí trvající boje, nekonečné řady mrtvých a zbídačených a mapa Evropy přepsaná na Napoleonovu Evropu?

Nemohlo tomu být jinak. I dnes nám vládnoucí garnitura a vůbec politici jako takoví ukazují, že „obyčejní“ lidé jsou jim dobří výhradně v čase voleb, aby s nimi následně naložili, jako to dělají s toaletním papírem… Akorát dřív byl ten vztah více vertikálnější a přímočařejší, zatímco dnes se rozlezl do všech rovin, mezi všechny vrstvy a lidi bez rozdílu a ještě se snaží maskovat za kde co, často jako ty nejušlechtilejší myšlenky.

Dívat se na svět prizmatem antikantovské etiky lze stejně snadno jako s ní. Pracovně to nazývám kódem 1-0-2. Aneb „jednička“ lidé, kteří mi můžou nějak (jakkoliv) prospět a budu s nimi proto udržovat dobré vztahy a pracovat na tom, aby brzy splnili svou roli prostředků, „nuly“, tedy neutrálové, kteří mi jsou šuma fuk, a pak samozřejmě „dvojky“, jedinci křížící mé zájmy, nevítané překážky v cestě za úspěchem, obtíže nutné odstranit… Zavedl jsem si i pojem „žvýkačka“ pro vyjádření pocitů, pokud si uvědomím (zjistím), že mě někdo pouze prachsprostě využíval. Představte si sami sebe jako žvýkačku (příchuť nechám na Vaší volbě), kterou si někdo vezme, pěkně rozžvýká, rozkouše, vycucá a vysaje, jakmile však ztratí chuť, vyplivne ji a ještě se na ni zvysoka vyse…

O takových lidech nelze vypovědět nic moc pěkného. Nejhorší asi je, když své chování skrývají pod rouškou falešného kamarádství a zneužívají city, které k nim chováte. Kupodivu mi jako menší hajzlíci přijdou tací, co takhle jednají víceméně nepokrytě. Na nic si nehrají, nesnaží se budit zdání jakési iluze a každý o nich ví, jací to jsou prospěcháři a křiváci cílící na naši dobrotu. No ale nalijme si čistého vína, ona to je kolikrát i naše blbost. Přehnaná důvěra, naivita či zaslepenost… Někdy se necháme využít, aniž bychom se vůbec bránili. Moudro na závěr? V moři plném žraloků, nevyplatí se býti nepozornou rybou.