Znovuzrození Fénixe

Někdo na své kytky mluví v domnění, že díky tomu více porostou. Netuším, jestli to funguje. Znám pouze jeden takový případ, kdy dotyčná zahradnice chodí mezi svými svěřenkyněmi, baví se s nimi, hladí je a vůbec jim projevuje více přízně než vlastní rodině (správně, mluvím o své matce). Nicméně si nejsem jistý, že by tímhle postupem docílila lepších výsledků než ti, kteří při okopávání záhonů zarytě mlčí či dokonce nadávají. Já se svými pichlavými miláčky rozmlouvám většinou pouze tehdy, když už mě svědomí sžírá natolik, že mě donutí se jim omluvit za nehorázně otřesnou péči. Nakonec jim vždycky slíbím, že se polepším, jenže už v ten moment vím, že náš další rozhovor se ponese ve stejném duchu.

Moje sbírka kaktusů čítá mezi dvaceti až třiceti kusy. To podle toho, jak rychle stíhám nahrazovat chudáky, kteří to již vzdali. Jde o nikdy nekončící proces. Rok co rok přijde nakupovací horečka, kdy zacelím mezery vzniklé po padlých hrdinech a vytvořím několik záložních jednotek, které se záhy propracují na čelní pozice. O to více obdivu si zaslouží těch několik osamocených mohykánů, kteří to se mnou táhnou už léta od doby, co je krutý osud zavál do mých spárů. Hlubokou úctu pak chovám k nejstaršímu vytrvalci, který se ocitl na parapetu jako vůbec první a dosud statečně přežívá.

Povídá se, že kaktus vykvete, pokud je spokojený a vhodně opečovávaný. U mě tenhle rok kvetl jediný. Takže na tom něco pravdy bude. Fascinovalo mě to. S minimální péčí a pozorností a ten drobek dokázal ze svého středu vytlačit stonek několikanásobně delší než on sám. Bylo na něm jedno poupě? Dvě? Tři? Ne! Rovnou padesát sedm! A každý den vykvetlo a zvadlo právě jedno. Dva měsíce ten deseticentimetrový prcek oživoval místnost. Ani nevím, čím jsem si to zasloužil.

I kaktusy vyráží na letní dovolenou. V případě těch mých není cílovou destinací jižní Itálie a Capri, nýbrž podlaha balkónu, už tak překypujícího různou zelenou veteší. A to se většinou nejedná ani tak o dovolenou, jako spíše o vyhnanství. Objeví-li se na některém z mých chovanců podezřelý neduh či škůdce, sbalí si svých pár kamenů a podmisku a tradá ven, aby od něj nákaza nepřeskočila na sousedy. Tam čelí rozmarům počasí odkázán sám na sebe. Na balkón tak dávám nebožáky dožít. Je mi líto je vzít a vyhodit do popelnice jako kus zboží, protože jsem si k nim už vypěstoval nějaký ten vztah. Na druhou stranu zůstat taky nemůžou.

Minulé léto jsem takhle vyvenčil zdánlivě ztracený případ. Ani ve snu jsem nepočítal s tím, že by se chudák sukulent ještě kdy vzpamatoval, jenže se přihodil učiněný zázrak. Škůdci zmizeli, rostlinka se zotavila a ještě zesílila. Dosud zůstává mezi námi a těší se dobrému zdraví. Od té doby jsem začal balkón využívat i jako ozdravovnu a světe div se, procento zachráněných překvapivě roste.

Nejkrásnější zmrtvýchvstání však proběhlo asi před měsícem. Mladičký kaktus, který ke mně přišel už s notně podlomeným zdravím, zcela spálilo jarní slunce a nadto celý seschl. K jeho štěstí jsem strašně líný a balkón se nachází blíž než odpadkový koš. Proto skončil tam. A jak už jsem si zvykl, když zalévám, tak všechny, tudíž vodu dostanou i ti na věčnosti (ne svěcenou, z kohoutku). A při jedné obchůzce jsem se nestačil divit! Na svraštělém těle se cosi zazelenalo. O kus dál taky. A ještě! Bez dechu jsem koukal na to znovuzrození. V tu chvíli jsem pociťoval skutečnou, ničím nekalenou radost, jako už dlouho ne. Tenhle vzdor osudu, povstání bájného ptáka Fénixe z popela a vybojování si práva na život na mě silně zapůsobilo.

Zaplnil jsem celou stránku tlacháním o kaktusech. Hrůza. Ale věřte mi, že jsem si nekladl za cíl otrávit vás a unudit k zoufalství. Nepřečetli jste si pouze příběhy z pichlavé říše, ale i podobenství o té naší. V ní se to také hemží ostrými a nebezpečnými trny. Zároveň v ní však najdeme i stejně pěkné věci jako čerstvě rozkvetlá poupata a stačí k tomu málo, malinko. Třeba jen občasná pomoc, vlídné a povzbudivé slovíčko, trocha lásky. Udělat někomu radost je snazší, než se zdá. A je dobré si pamatovat ještě jednu věc: nelámat zbytečně brzo hůl. Nevzdávat to, i když se vše jeví ztracené.