Těžký život literáta V

10.10.2013 11:29

Být autorem je krásné. Možnost tvořit dává křídla víc než jakýkoli reklamou protěžovaný nápoj, znamená svobodu a moc. Svobodu ve vymýšlení zápletek, konstrukci děje, utváření prostředí a plození postav. Moc nad jejich osudy, rozhodování o jejich hrdinských či zbabělých činech, opětovaných či tragických láskách, o životě a smrti. Při psaní knihy se stávám pánem světa, jehož jsem otcem, který se zrodil v mé fantazii a v němž má myšlenka píše dějiny a jediná věta může zničit celé civilizace stejně jako přinést věčný ráj. Zjednodušeně: Tuhle práci prostě miluju!

 

Rád bych se zastavil u klíčového prvku románů, totiž u postav. Zaujímám k nim velmi specifický, snad až otcovský vztah, který v sobě nese mnohé z opravdových rodinných vazeb. Aby taky ne, vždyť jsou skutečně mými dětmi, já jim vdechl život, já je přivedl na svět, byť pouze na ten knižní. Přesto je vnímám stejně, jako by jejich těla sestávala z masa a kostí a ne jen z bílého papíru a černých písmenek. Jsou živí, jsou tady.

 

Když vymýšlím postavu, nikdy se nejedná o náhodu, pokaždé se objevuje za nějakým účelem. Z toho plyne, že něco málo už má v sobě nezávisle na mé vůli a přání, nějaká je, něco umí. Ten zbytek však pevně třímám ve svých rukou. Můžu si ji dotvořit k obrazu svému, vybavit ji druhotnými vlastnostmi, vzhledem, a chováním, které třeba ani nehrají tak důležitou roli v příběhu, do něhož přicházejí, ale mně to udělá radost. Vypiplám si z nich opravdovou osobnost, člověka, jehož stručná charakteristika by zabrala psychologovi neméně času, než když by se o to pokoušel u mě (což by mohlo být, přiznávám, hodně ošidné). Lze se pak divit, že takového hrdinu či padoucha vnímám jako reálného?

 

Do každého človíčka svého románu vkládám, ať už záměrně či nevědomky, kousek sebe. Naše propojení je pak ještě o poznání silnější a trvalejší. Co myslíte, je to tak správně? V poslední době mě tato pouta s fiktivním světem mých postav začínají mírně znepokojovat. Nezjevují se tu až příliš často? Neobklopují a nevtahují mě až moc mezi hranice reality a fantazie? Co když tyto mezní kameny přestanu rozlišovat a jednoho dne se vzbudím a nebudu vědět, kdo z těch, které potkávám, s nimiž se bavím, jím a trávím čas, existuje i pro zbytek populace a který se jen zabydlel v mé hlavě?

 

Občas pozoruju svět očima svých postav, představuju si, jak by v dané situaci reagovali oni a někdy, teď pozor, se tak tak stihnu ovládnout a zastavit své kroky, abych neprovedl něco, co bych já sám nikdy neudělal. Budiž, kdo říká, že to je nutně něco špatného? Kupříkladu vžít se do postavy úspěšného svůdce žen, kterému nedělá problémy ulovit krásnou dívku pokaždé, když se mu zamane, může přijít vhod na večírku či na plese, no ne? Na druhou stranu mé postavy většinou neoplývají přehnaně dobrými vlastnostmi a úmysly. A to je pak problém. Velký problém.

 

Právě pracuju na jedné obzvláště záporné, či snad lépe řečeno psychicky atypické a zvrácené postavě. Když jsem o ní rozmlouval s jedním kamarádem, natolik jsem se vcítil do jejího nitra a nechal se unést, že jsem najednou koukal, netušíc, co se přihodil, jak onen můj dobrý přítel sedí, oči vykulené a pusa mírně pootevřená. „Jsi v pořádku? Jsi normální?“ zeptal se mě nechápavě a já pro změnu nerozuměl těmhle otázkám. Pro nezasvěceného však slova z mých úst, která mi sice nepatřila, ale tvářila se tak, musela zákonitě vyvolat šok a zděšení. Ano, určitě ze mě přímo sálalo šílenství a krutost nahánějící bezbřehý strach. Vždyť to dělá i ona rodící se postava…

 

Štěstí, že tomuhle výjevu nepřihlížel nikdo mě neznalý, ačkoli se odehrával na veřejném místě. Možná by takový přičinlivý divák zavolal policii, ne-li rovnou armádu, aby zpacifikovala onoho děsivého sociopata.

 

Bráním se tomu, ale stejnak se nedokážu zbavit dojmu, že se někdy stávám svými vlastními postavami a že jsem tomu tak trochu jakýmsi zvláštním pocitem rád. A krom toho budu asi i krapet schizofrenní, co myslíš, Radku?