Těžký život literáta IV

10.10.2013 11:29

Nedávno jsem dostal zajímavou otázku: Kdy je nejlepší psát – jedno jaký – text? Aniž bych se dlouze zamýšlel, vyhrkl jsem zcela bez přípravy: „Pět minut předtím, než se musí poslat.“ To promluvily moje zkušenosti, aniž by se ptaly mozku na svolení. Ale světe div se, je tomu přesně tak!

 

Krátká debata vedená na toto téma mi jen potvrdila, že blesková odpověď vystihla situaci zcela správně. Vzpomněl jsem si na jednu literární soutěž, kam jsem kdysi zasílal příspěvek. O akci jsem věděl dobré dva měsíce před uzávěrkou. Měl jsem moooře času na rozmýšlení, přípravu, psaní poznámek a samotnou tvorbu. Jenže vědomí spousty času znamená také vědomí možnosti, že je kam práci (neustále) odkládat. Tušíte dobře, obálka s mými rozumy na sobě musela nést razítko patnáctého ledna a já si sedl k psacímu stolu čtrnáctého v deset večer (a samozřejmě se čekalo, že se budu následující den čile a svědomitě vzdělávat v instituci k tomu určené). Cosi jsem splácal do kupy, přepsal a vhodil do poštovní schránky. V ten samý moment, kdy mé prsty definitivně upustily konec šedé obálky, jsem si s hrůzou vybavil hromadu chyb a nedostatků, které bych měl opravit! Celou cestu domů mi pak před očima naskakovaly nové a nové hlouposti a nesmysly, kterých jsem se v textu dopustil. Aby ne, vždyť jsem ho četl všehovšudy jednou!

 

Na vyhlašování výsledků jsem se nijak nehrnul, byť mi přišla pozvánka. Shodou okolností však na stejný den připadla školní exkurze po Praze, tedy témž místě, kde se konal i slavnostní ceremoniál. Pro ilustraci, jak probíhá taková exkurze, postačí jednoduchý příklad. Jedná-li se například o desátou exkurzi do Prahy (jako v tomto případě), můžu si být zcela jistý, že se projdu podesáté po Karlově mostě, že se podesáté pokochám orlojem, že si podesáté vybere anonymní holub můj šat za vhodné místo pro zbavení se letové zátěže… Na druhou stranu jsem už měl jisté zkušenosti, že na předávání literárních cen se podávají zadarmo koblihy nebo chlebíčky a další věci… Sice se neobejde bez hudební produkce, která ne vždy uchu lahodí, ale v dostatečné vzdálenosti a v přítmí, kde se dají nenápadně strčit prsty do uší a sedět, je o dost lepé než uprostřed hejna baťůžkářů zběsile pobíhajících po hlavním městě…

 

Můj výtvor, jehož obsah jsem si takřka nepamatoval, se umístil na druhém místě. Dodneška nechápu, jak se to přihodilo. Podnícen tímto nečekaným úspěchem jsem se rozhodl zkusit štěstí i jinde. A tentokrát jsem zvolil přístup vskutku zodpovědný. V předstihu a na čas jsem udělal vše potřebné, snad dvacetkrát povídku přepsal a vylepšil, liboval si nad její genialitou a desítkami dnů usilovné práce a pak jsem na internetu zjistil radostnou zprávu, že nepostoupila ani přes první kolo. Samozřejmě, že vina ležela na porotě neschopné pochopit mého génia…

 

Ani nevím, kdy a proč jsem odeslal ještě další povídku, kterou jsem napsal během zvláštního odpoledne, kdy jsem zrovna intelektem a rozvahou nehýřil. Dávno bych na to zapomněl, nečekat mě jednou ve schránce roztomilý diplom, opět s číslovkou dvě.

 

V poslední době jsem si navykl psát příspěvky do Pozitivních novin v univerzitní knihovně. Nevím proč, ale nejsnáze se mi píše a nejvíce nápadů dostávám v době, kdy mozek ví, že už by měly nohy kmitat směrem k učebně, kde za pět minut začíná přednáška, jenže ruce a srdce toho nedbají a na monitoru naskakují nové a nové řádky. Být pod tlakem a ve stresu je prostě dobrá motivace, která mě umí vyburcovat k výkonům, o nichž si v době pohodičky a klídku můžu nechat leda tak zdát.