Těžký život literáta III

10.10.2013 11:28

Někteří lidé tvrdí, že úplně nejtěžší pozice při hře šachů je ta úvodní – před prvním tahem. Zda-li tomu tak skutečně je, těžko říct. Mé zkušenosti v této královské hře jsou zcela nedostačující – většinou neslavně končím po dvou či třech desítkách tahů, jejichž společným rysem je zoufalá defenzíva, která je beztak předem odsouzena k zániku v konfrontaci s drtivým tlakem protivníka čerpajícího sílu z elektrické zásuvky. Ostatně má statistika 0 výher nepatří k nejlichotivějším. Z tohohle pohledu se mi situace ještě před samotným vypuknutím bitvy (nazvěme ji třeba Waterloo) proti umělé inteligenci zamlouvá – síly a pozice jsou zdánlivě vyrovnané, což po pár minutách bezpečně neplatí…

 

Proč takový, až provokativně rozvláčný a prázdný, úvod? Popravdě řečeno, prostě mě nic jiného nenapadlo. Ono už tohle málo považuji za zázrak vzhledem k současnému stavu mého mozku, který bych bez váhání nazval myšlenkovým vakuem. Žádný nápad, žádná inspirace… Jako kdyby studna mého tvůrčího génia (jaká to skromnost) náhle vyschla. Možná někde hluboko na dně… něco… ne, nevím, nevidím tam. A i kdyby, je to příliš hluboko. Hrdlo se mi svírá úzkostí, nemůžu dýchat, nitro mi zaplavuje panika… Co teď?! řve jakýsi hlas uvnitř mé hlavy. Co budeš dělat?! K čemu je autor bez inspirace?

 

Vzhledem k tomu, že čtete souvislý text, nemůže ani tušit, jak velká časová odmlka vznikla mezi touto větou a posledním odstavcem, během níž jsem zmateně pobíhal po pokoji, tloukl hlavou o zeď, vytrhával nevinné listy z časopisů, jejichž troufalost, že mají o čem psát, mě pobuřovala, abych nakonec vyběhl na balkon a zařval do mínus šestnácti stupňů: „Inspirace, vrať se!“ Škoda, že volaná není pes (či v tomto případě spíše fena) a ještě větší škoda, že jsem na sobě měl akorát tepláky… No, stalo se toho v tom vynechaném řádku skutečně hodně (mj. jsem se najedl, zhlédl sportovní zptavodajství, vyležel zápal plic…), ale tím už nebudu zbytečně zatěžovat své prsty a vaši milou pozornost.

 

Ztráta inspirace… Jedna z mých největších a nejděsivějších nočních můr. Nevědět o čem psát, nemít na srdci nic, co bych si přál sdělit čtenářům… Už jen při tom pomyšlení mě polije horký pot a honem se snažím přijít na něco, co by mě přesvědčilo o opaku, co by mi dodalo kýžené sebevědomí a já si mohl říct: „Kdepak, stále ještě nacházím v té své makovici spoustu nápadů, pořád vím, o čem psát!“ Žel, právě v takových chvílích, kdy bych nějaké to vnuknutí vyznačující se bezbřehou genialitou (ale co, bral bych jakékoli) potřeboval ze všeho nejvíc, ne a ne na něco přijít. A čím víc se snažím, tím větší pitomosti mě napadají. I když jak se teď nad tím zamýšlím, tímhle způsobem vzniklo asi hodně knih, filmů a televizních seriálů…

 

Ztráta inspirace není nejvhodnější termín. Inspiraci si nepřivážete na vodítko, neuteče vám a ani se nevrátí. Inspirace prostě je a není. Přichází a odchází, jak se jí zlíbí. Našlapuje tiše, schovává se, chvíli je tam a hned zas jinde. Krouží kolem nás a my ji nevidíme. Někdy nás jen těsně míjí, ukáže se nám a my ji přesto ignorujeme. Jindy po ní můžeme pátrat sebevíc a nenajdeme ji. Prostě zmizela…

 

Jak tedy na tu mršku? Spolehnout se na náhodu? Sednout si do křesla a čekat, že „to“ přijde? Nad tímhle jsem dumal, když jsem pozoroval svou (radši bez dalších přívlastků) sestru, jak se snaží splnit úkol z češtiny. Na zadané téma, které se vyznačovalo značnou obecností a tedy i volností námětu, se marně snažila vymyslet kloudný příběh snad celý den. Jak postupovala? Chvíli seděla, pak zase přecházela z místa na místo a rádoby „vymýšlela“, přičemž dle mě spíše vyhlížela zázrak.

 

Třeba to tak u někoho funguje. Osobně s tím (obdobně jako se šachy) příliš a hlavně pozitivních zkušeností nemám. Ano, stane se, někdy opravdu dostanete brilantní nápad takříkajíc „zadarmo“, že ani nevíte, jak. Prostě lup a ta žárovka se vám v kebuli rozsvítí. Kolikrát se něco takového však přihodí? Moc často ne.

 

Já nečekám doma se založenýma rukama. Snažím se inspiraci aktivně hledat. Vystavit se co nejvíce podnětům z okolí, sledovat všechno a nic, nenechat oči chvíli ustrnout na jednom místě, uši stále nastražené a v kapse kalhot sežmoulený papír a okousanou tužku. Z jednotlivých střípků sestavovat nádobu. Rozvíjet velké příběhy z drobností. Inspirace se totiž skrývá ve všem kolem nás. Může jí být cokoli. Běžná věta v novinách, bezvýznamný záběr ve filmu, kus fotky z billboardu, krabice u popelnice… nebo třeba radiátor. Proč ne? Proč by se tahle skvělá věc, na níž si právě hřeju nohy, nemohla stát jedním ze základních kamenů nějakého obstojného díla?

 

Inspirace tady je. Záleží jen na nás, jestli si ji všimneme, pochopíme a dokážeme ji patřičně zpracovat. A o tom zpracování, které v sobě skrývá mnohá úskalí, třeba zase někdy příště.