Síla nenávisti

Láska a nenávist. Nenávist a láska. Dva city, každý silnější než všechny ostatní dohromady. Největší, nejintenzivnější, nejdivočejší, nejničivější. Jeden od druhého se liší jako den a noc, a přesto se tak snadno stává z lásky nenávist, stejně jako když slunce zapadne za obzor a krajinu pohltí tma. Láska reprezentuje tvořivost a růst, zatímco její zlá sestra pouze destrukci a zkázu. Všichni touží milovat, kdo však nenávidět? Láska uzdravuje, nenávist hubí. Tak protikladné a přece si navzájem blízké jak dvojčata.

Ach, ta nenávist… Kolik bolesti, slz a utrpení už ve světě způsobila? Plave víc kapek vody v oceánu, než bylo prolito krve v jejím jménu, či naopak? Nenávist žene kupředu ve spalující touze ničit. Ničit chvilkové štěstí, dílo, člověka, život, města, státy, národy! Kdybychom se tázali dějin, vystaví nám nelichotivý účet.

Třeba vás teď napadl Adolf Hitler. Snad každému trochu znalému historie nutně bleskne hlavou při podobně chmurném výčtu ono ďáblovo jméno. Jenže Hitler se jeví příliš černobíle. Nelze na něm nalézt víc než onu nenávist – chorobnou, všezahrnující, sebevražednou. Hitler postupem času začal nenávidět úplně vše – s výjimkou sebe sama. Misky vah vyrovnává fakt, že i jeho nenávidí celý svět, a do dnešních dnů přetrvává jako nehynoucí symbol zrůdnosti, která nemá obdoby (ačkoliv by bylo minimálně spravedlivé na stejnou roveň klást i „muže z oceli“ Stalina – žel, dějiny píší vítězové).

Je mnohem zajímavější sledovat nenávist pouze jako jednu složku charakteru než jako její dominantní a jediný rys. Na koho se v takovém případě zaměřit? Třeba na Hannibala. Ale ne na Hannibala-kanibala Lectera, šíleného psychiatra ze slavné filmové série. Vraťme se proti proudu času ne o staletí, nýbrž o celá tisíciletí zpátky a navštivme ve vojenském stanu geniálního stratéga, kartaginského vojevůdce a hrdinu, zavilého protivníka Římanů, zkrátka… mocného Hannibala Barkase!

Hitlera – kromě hrstky idiotů – nikdo neobdivuje. Oproti tomu Hannibal uchvátil nejedno srdce laika i odborného badatele. Těžko kdo zpochybní nebývalý vojenský talent hraničící s genialitou. Caesar, Alexandr Makedonský, Hannibal – všechno velká jména starověku. Pro některé je dokonce právě on tím největším. A přesto se tento člověk bez mrknutí oka dokázal dopouštět činů, při kterých mrazí. A mohla za ně nenávist, k níž byl od mala vychováván.

Vskutku, co všechno nesvede „správná“ výhova… Celé dětství vyrůstal ve vojenském táboře a otec v něm od počátku pěstoval nenávist k Římanům. A zatímco se jeho vrstevníci učili všemu možnému a volný čas trávili hrami, Hannibal se učil jedinému – nenávisti vůči mocnému nepříteli a bojovým taktikám, které ho srazí na kolena. Jakoby snad ani život neskrýval jiný smysl. Dokonce musel slavnostně přísahat, že se nikdy, ale nikdy nestane přítelem Říma!

Nacházíme se v situaci, kdy po třiadvaceti letech skončila první válka mezi Římem a Kartágem. Na téhle válce nesla vinu rovným dílem obě města – dva kohouti na jednom smetišti, to prostě nefunguje. První v srdci Apeninské boty, druhé jako severní výběžek Afriky a mezi nimi Středomoří – kdo ho ovládne? Ve válce, jež zákonitě musela vypuknout, slavil vítězství. Ovšem Kartaginci tu porážku nikdy neskousli a toužili po jediném – po odplatě.

A ta přišla s Hannibalem. Toho proslavil jeho vojenský um, ale díky čemu? Pouze díky válce, kterou sám chladnokrevně a krvavě vyprovokoval. Městečko Saguntum mělo tu smůlu, že leželo na hranici mezi teritorii obou měst – na řece Ebro. Ještě větší smůlu představovalo spojenectví s Římem. Hannibal se rozhodl vyzkoušet bojeschopnost nepřátel. Oblehl ho s ohromnou armádou a čekal. Když ani za osm měsíců od potomků Romula nepřišla žádná pomoc (Řím postrádal dostatečné kapacity), město bez skrupulí zmasakroval a nečinil rozdíl mezi muži, ženami, dětmi, starci…

Přestože mu město nebylo ničím nebezpečné a nemělo valný význam. Mohl ho nechat žít – svůj účel splnilo. Jenže město se provinilo tím, že udržovalo spojenectvím s Římem, které Hannibal k smrti nenáviděl. A za to muselo platit…

V této chvíli se rodí nová, bezbřehá a nesmiřitelná nenávist. Vzklíčila v srdci všech Římanů a jejím společným jmenovatelem byl Hannibal, který se, řekli bychom dnes, dopustil ohavného válečného zločinu, aniž by se vůbec obtěžoval válku vyhlásit. Přesto ani v této chvíli věčné město nepomýšlí na konflikt. Pragmaticky žádá po Kartágu jediné – vydání Hannibala. To to však odmítá. A tak se otevírá opona nad druhým dějstvím krveprolití, která se uzavře o dlouhých sedmnáct let později definitivním pádem Kartága.

Zvídavého čtenáře teď možná napadne, proč Hanibal nezaútočil na město rozkládající se na sedmi pahorcích a nesrazil ho na kolena poté, co překročil Alpy? Vždyť tolik let procházel Itálii od severu k jihu a nazpět, drancoval a získával jedno drtivé vítězství za druhým? V roce 211 už mu na rozhodující úder jednoduše chyběly síly. Přesto výkřik: „Hanibal ante portas!“ zasel do duší Římanů takový strach, že se s ním následně rodilo ještě mnoho a mnoho dalších generací.

A tak třetí punskou válku, která se snad ani nedá nazvat válkou, nevyvolalo nic jiného, než čirá nenávist k dávno poraženému protivníkovi. Jaké trauma asi zanechal Hannibal mezi obyvateli věčného města, když třeba senátor Cato končil každou řeč obligátním: „…a krom toho soudím, že Kartágo musí být zničeno!“ Trvalo půl století, než se k tomu Římané odhodlali. A proč? Vždyť Kartágo představovalo už pouhý stín zašlé slávy a moci. Neznamenalo hrozbu, neznamenalo vlastně nic. Jen smutnou připomínku dávných časů, symbol. A ty občas bývají nebezpečné… Proto nenávist nepolevila, dokud nebyli jeho obyvatelé do jednoho pobiti či odvlečení do otroctví, město do základů spáleno, trosky rozorány a do brázd nasypána sůl, místo prokleto kněžími na sto let a navždy zapovězeno na něm vystavět jakékoliv sídlo…

Toho se však Hannibal už nedožil. Po pádu odchází do exilu, přesto dál zůstává věrný dětské přísaze a nechává se ochotně najmout do služeb každého bojujícího proti Římanům. A ti mu nezůstávají nic dlužni a vytrvale po něm pátrají. A když se mu konečně dostanou na dosah, raději spáchá sebevraždu, než aby jim padl do rukou.

Dějiny punských válek jsou dějinami nenávisti stejně jako mnoho období před i po nich v naší historii. O kolik jinak by vypadal svět, kdyby energie věnovaná destrukci sloužila tvořivému úsilí! Ale ani přes dva tisíce let nestačilo, aby v lidských srdcích vyhasl plamen nenávisti. Nenávisti jednoho proti druhému, nenávisti skupiny proti skupině. Možná tomu žel ani jinak nemůže být. Stejně jako existuje voda a oheň, den a noc, musí vedle sebe žít i láska s nenávistí.